PROLOG

Na planetě Manatera, na kontinentu Talufan leží oblast známá jako Zlaté pláně – nekonečný oceán travin, kde se obzor zdál být jen nejasnou čarou v dálce. Byla to země rovinná a štědrá; louky poskytovaly pastvu tisícům kusů dobytka a úrodná půda dávala lidem víc, než dokázali spotřebovat. Lidem ve Zlatých pláních se dařilo, a právě jejich hojnost se stala jejich prokletím.

Z okolních hor, které jako zubaté čelisti svírají pláně z obou stran, začaly podnikat nájezdy hordy skřetů a divokých kmenů. Přicházeli za kořistí, za masem a za krví.

Uprostřed tohoto moře trávy však čněl jediný pevný bod – nevelký, osamělý kopec, na němž byl postaven Zlatohrad. Z jeho vysokých věží bylo vidět na míle daleko a jeho strategická pozice umožňovala králům kontrolovat obrovský kus úrodného území. Hordy skřetů na hrad útočily po celá desetiletí. Bušily do jeho bran, šplhaly po jeho stěnách a zasypávaly jeho nádvoří šípy, ale hrad byl odolný. Stal se symbolem nezlomnosti.

Skřeti se však brzy naučili krutou lekci. Pochopili, že hrad je jako dravý pták v kleci – může sledovat okolí, ale nedosáhne na něj. Začali hrad ignorovat. Naučili se obcházet jeho dostřel a svou zlost si vylévali na bezbranném okolí. Plenili vesnice, pálili úrodu a vraždili ty, kteří neměli kamenné zdi, za nimiž by se schovali.

Zatímco hrad zůstával nedobytný, království kolem něj začalo umírat. Zlatí rytíři sice pravidelně vyjížděli na výpravy a honili tlupy skřetů, ale nemohli být všude. Právě tehdy si král Aldric uvědomil, že jeden hrad uprostřed světa nestačí. Aby zachránil svůj lid, musel stvořit něco, co Manatera ještě neviděla.

KAP. 1 - Stíny na obzoru

Slunce mělo v pozdním odpoledni barvu rozžhavené mědi, ale pro obyvatele Lučinek to byl poslední západ, který kdy spatřili.

Vesnice ležela v úrodném záhybu Zlatých plání, obklopená lány vysokého obilí, které se v mírném vánku vlnilo jako zlatý oceán. Klidný praskot ohnišť a dětský smích však prořízl zvuk, který do tohoto idylického obrazu nepatřil. Bylo to hluboké, rytmické bušení do dřevěných štítů, doprovázené hrdelním řevem, ze kterého tuhla krev v žilách.

Z okraje lesa se vyvalil černý příliv. Orkové. Nebyla to chaotická banda, jakou vyprávěly povídačky u piva. Byli organizovaní, odění v kůži a surovém železe, a v rukou třímali sekery a pochodně.

„K řece!“ zakřičel starosta, ale jeho hlas zanikl v bojovém pokřiku orků. Během deseti minut se Lučinky změnily v peklo. Útočníci chtěli loupit a ničit. Plundrovali sýpky, podřezávali dobytek a co nevzali, tak zničili a pak, stejně rychle, jako se objevili, zmizeli v dýmu, který zahalil celou krajinu.

O patnáct mil dál, na vysokých hradbách Zlatohradu, svíral král Aldric kamenné cimbuří. Jeho pohled byl upřen na jih. Viděl to. Tenký černý pramínek kouře, který se líně kroutil k nebi. Pak druhý. A třetí.

„U všech bohů,“ vydechl král.

Za ním zarachotila zbroj. Na hradby vystoupal kapitán Kargon, velitel královské jízdy. Jeho tvář byla popelavá, oči podlité krví z nedostatku spánku.

„Sire, jízda je připravena. Pokud vyrazíme teď, budeme tam do půlnoci.“

Aldric se k němu pomalu otočil. Jeho tvář, kdysi hrdá a pevná, byla nyní protnuta vráskami únavy. „Do půlnoci, Kargone? Do půlnoci tam najdeš jen mrtvoly a studený popel. Ti parchanti vědí, jak dlouho nám trvá osedlat koně. Vědí, že z těchto hradeb sice vidíme kouř, ale nevidíme nepřítele.“

„Musíme něco udělat, sire! Lid se bouří. Říkají, že je král nechal napospas stvůrám, zatímco sám sedí v kamenném bezpečí.“

„Mají pravdu,“ řekl Aldric tiše a jeho hlas se zlomil. „Vládnu království, které mi hoří pod rukama. Naše vojsko je silné v bitvě, ale my nejsme v bitvě. Jsme na jatkách.“

Dole na nádvoří se ozval dusot kopyt. Byla to předsunutá hlídka, která se vracela z ranní obhlídky. Jezdci byli špinaví, jejich koně pěnili. Velitel hlídky jen bezmocně rozhodil rukama směrem ke králi. Žádný kontakt. Žádný zajatec. Jen další vypálená samota.

Aldric pocítil nával čiré, mrazivé bezmoci. Byl jako obr, který se snaží polapit hejno komárů kladivem. Každý jeho pohyb byl pomalý, těžkopádný a zbytečný.

„Zavolej Arkašiho,“ rozkázal král, aniž by spustil oči z kouře na obzoru.

„Architekta, sire? K čemu nám teď budou stavitelé? Potřebujeme meče!“ namítl Kargon.

„Meče nás zklamaly, kapitáne. Potřebujeme oči. Potřebujeme něco, co změní tato pole v past. Jdi. A řekni mu, ať přinese ty své mapy, o kterých mluvil na jaře. Ty, které jsem tehdy označil za bláznovství.“

Aldric zůstal na hradbách sám. Vítr k němu přinesl vzdálený pach spáleného obilí. V tu chvíli, uprostřed hroutícího se světa, se v jeho mysli začal rodit zoufalý plán. Už nechtěl jen bránit. Chtěl ovládnout prostor. Chtěl vědět o každém pohybu skřetí boty dřív, než se dotkne trávy Zlatých plání.

Netušil však, že cena za toto vědění bude vykoupena lety dřiny, horami kamene a životy těch, které měl nejraději.

KAP. 2 - Královská rada

V sále map, hluboko v srdci hradu, bylo dusno, které nemělo nic společného s počasím. Kolem masivního stolu z černého dubu se tísnilo patnáct mužů. Byla to elita: zocelení generálové v plátových zbrojích, učenci s prsty věčně umazanými od inkoustu a tři Zlatí mágové v rouchách barvy pískovce, jejichž dlaně jemně světélkovaly v pološeru sálu.

Král Aldric seděl v čele, dlaně položené na desce stolu. Mlčel. Nechal je, aby se pohádali.

„Je to šílenství!“ hřímal generál Kargon a ukazoval na mapu. „Chcete rozdělit naše síly do malých pevnůstek? Skřeti je rozbijí jednu po druhé jako vejce! Potřebujeme postavit druhou armádu a vytáhnout do hor. Vypálit jejich doupata dřív, než se vylíhnou další!“

„Armádu? A čím ji zaplatíte, generále?“ ozval se nejstarší z učenců, správce pokladnice. „Pole jsou v plamenech. Obchodní stezky jsou odříznuté. Pokud teď začneme s masivním náborem, zbankrotujeme dřív, než ti vojáci dostanou své první boty.“

Do hádky vstoupil nejvyšší ze Zlatých mágů, muž jménem Elidius. Jeho hlas byl melodický a klidný. „Kameny a meče jsou jen dočasným řešením. Dejte nám prostředky a my vztyčíme kolem hradu magickou bariéru. Kupoli z ryzího světla, skrze kterou neprojde nic, co nese stín.“

Aldric zvedl obočí. „A co k tomu potřebujete, Elidie?“

Mág na okamžik zaváhal. „Krystaly slunečního jasu. Velké jako lidská pěst. Aby bariéra obepnula celé Zlaté pláně, potřebovali bychom jich stovky. Jsou však vzácné, sire. V našich pokladnicích jich zbývá sotva tucet a doly v horách jsou už deset let v rukou nepřítele. Cena za nákup od cizích obchodníků by... převýšila hodnotu celého našeho obilí.“

„Takže nabízíte štít, na který nemáme suroviny,“ odsekl Kargon. „Užitečné jako meč bez čepele.“

Sál vybuchl v další vlně překřikování. Učenci citovali historické precedenty pádů jiných říší, mágové se snažili vysvětlit složitost energetických polí a generálové tloukli pěstmi do mapy tak silně, až poskakovaly olověné figurky vojska.

V koutě místnosti, ve stínu za židlí architekta Arkašiho, stál Poleš. Svíral tubusy s výkresy a s úžasem sledoval ten rozklad autority. Viděl, jak se jeho mistr Arkaši neklidně ošívá. Architekt vypadal, že chce něco říct, ale v tom hluku neměl šanci.

„DOST!“

Aldricův hlas nezařval, ale prořízl místnost jako nabroušená čepel. Ticho, které následovalo, bylo okamžité a mrazivé. Král se pomalu postavil.

„Slyšel jsem vás všechny. Generále, vaše armáda by pronásledovala stíny. Mágové, vaše krystaly jsou v horách a my nemáme čas ani zlato je odtud dobývat. A vy, učenci, byste nás nechali vyhladovět nad účetními knihami.“

Aldric přistoupil k mapě a jedním prudkým pohybem z ní smetl figurky vojska. Zůstala jen čistá kresba Zlatých plání.

„Všichni děláte stejnou chybu. Snažíte se skřety porazit silou. Ale oni nejsou silní, oni jsou rychlí a neviditelní. Proto přestaneme bojovat s nimi a začneme bojovat s prostorem, ve kterém se pohybují.“

Král vzal do ruky Arkašiho kružítko. „Dvanáct bodů. Dvanáct věží v dokonalém kruhu kolem tohoto hradu. Žádné drahé magické bariéry, žádné obří pevnosti. Jen kamenné prsty, které na ně uvidí ve dne i v noci. Každá věž bude mít na dohled sousedku. Každá bude mít zrcadla a signální oheň.“

„Sire, to je logistická výzva nad naše síly.“ ozval se pokladník, tentokrát mírněji.

„Je to jediná cesta. Pokud budeme mít dvanáct očí, skřeti už nebudou mít kam utéct. Jakmile vstoupí do našeho kruhu, budeme o nich vědět. Než stihnou zapálit první sýpku, jízda z hradu už bude na cestě – a tentokrát nebude hledat popel, ale nepřátele.“

Místnost ztichla. Dokonce i Elidius pomalu přikývl, uznávaje čistotu té geometrie. Kargon se zamračil a začal si v duchu propočítávat dojezdové časy.

„Arkaši připravil plány,“ pokračoval Aldric a pokynul architektovi. „Dvanáct věží jako dvanáct hodin na ciferníku. Jsou jednoduché, pevné a efektivní. Začneme okamžitě. První kameny položíme na jihozápadě, na pozici číslo osm. Tam je naše rána nejhlubší.“

Aldric se podíval na Arkašiho a pak jeho zrak na krátký okamžik sklouzl k mladému Polešovi v pozadí. V králových očích nebyl jen příkaz, byla tam naděje muže, který právě vsadil budoucnost své země na dvanáct teček na mapě.

Rada byla rozpuštěna. Patnáct lidí odcházelo v tichosti. Zlaté pláně už neměly být obětí. Měly se stát klecí pro své nepřátele.

KAP. 3 - První kámen a poslední dech

Zlatohrad se změnil v jedno velké mraveniště. Ticho chodeb nahradil skřípot brků o pergamen a neustálé bouchání vzorků kamene o stůl. Arkaši, pohlcený svým úkolem, prakticky přestal spát. Poleš ho vídal skloněného nad stoly, jak s kružítkem v ruce vyměřuje neviditelné linie, které měly spoutat krajinu.

„Geometrie je jazykem bohů, Poleši,“ šeptal Arkaši, zatímco rýsoval detaily Věže č. 8. „Těchto dvanáct bodů není náhodných. Stojí na křižovatkách, kde země dýchá. Pokud je postavíme správně, nebudou to jen stavby, bude to rezonanční kruh. Skřeti ucítí náš pohled dřív, než uvidí hradby.“

Ale matematika byla ta lehčí část. Skutečným nepřítelem byla logistika. Podle Arkašiho výpočtů bylo potřeba přes padesát tisíc kvádrů opracované žuly a pískovce. Královské lomy pracovaly na tři směny, ale cesty byly rozbité nájezdy a deštěm. Kargonovi muži museli doprovázet každý vůz, což odčerpávalo síly z obrany hranic.

„Je to nadlidský úkol, mistře,“ odvážil se poznamenat Poleš, když studoval výškové rozdíly věží. „Věž číslo devět na západním útesu stojí tak vysoko, že jí stačí dvě patra, aby dohlédla na hrad. Ale naše Osmička... ta stojí v proláklině. Aby viděla přes hřeben na Sedmičku, musí mít pater pět. To je pět pater těžkého kamene na nejistém podloží.“

Arkaši se narovnal a v ten moment ho poprvé zlomil záchvat kašle. Byl suchý, hluboký a trval příliš dlouho. Když architekt odtáhl šátek, Poleš uviděl rudou skvrnu.

„Mistře, musíte si odpočinout. Zavolám královské ranhojiče,“ vyhrkl Poleš a polil ho studený pot.

„Ne,“ utrhl se na něj Arkaši a schoval šátek do rukávu. „Na odpočinek bude čas, až se na Osmičce zapálí oheň. Teď poslouchej. Navrhl jsem ty věže jako kruhy o průměru dvanácti sáhů. Zdi budou mít tloušťku sáh a půl. Žádné ozdoby, žádné zbytečné římsy. Jen čistá síla. Pamatuj si to, Poleši, protože ty u toho budeš, až se bude míchat malta.“

V následujících dnech se Arkašiho stav prudce zhoršoval. Přesto dál pracoval na „Magických bodech“ – tajných výpočtech, které ukazovaly, jak věže propojit pomocí soustředěného světla a zrcadel, aby zpráva obletěla celé království během jediného otočení přesýpacích hodin. Čas od času ho navštěvoval král Aldric a také Zlatí mágové.

Jedné deštivé noci, kdy se nad Zlatými pláněmi honily blesky, si Arkaši nechal Poleše zavolat ke svému lůžku. Místnost páchla bylinkami a smrtí. Architekt vypadal jako stín sebe sama, jeho ruce, které kdysi kreslily nejdokonalejší oblouky v Arateji, byly nyní kostnaté a slabé.

„Všechny plány... jsou v tom černém tubusu,“ zachroptěl Arkaši. „Poleši, slib mi... že Osmičku neposuneš. I kdyby se zem pod ní hroutila. Musí stát přesně tam, kde jsem ji zakreslil. Je to uzel... uzel v předivu světa.“

„Slibuji, mistře. Ale vy se z toho dostanete, musíte ji vidět stát,“ vzlykal Poleš.

Arkaši se jen slabě pousmál. Jeho pohled se upřel někam do dálky, skrze strop věže až ke hvězdám. „Už ji vidím. Dvanáct světel v temnotě. Krásná geometrie...“

S těmito slovy vydechl naposledy. Tužka, kterou svíral v pravé ruce, vypadla na kamennou podlahu a s ostrým cvaknutím se zlomila.

Zpráva o smrti královského architekta zasáhla hrad jako rána z děl. Generálové znervózněli, mágové začali pochybovat. Král Aldric vstoupil do Arkašiho pracovny právě ve chvíli, kdy Poleš se slzami v očích balil mistrovy mapy.

Aldric se díval na prázdnou židli a pak na mladého muže před sebou. „Byl to velký muž. Ale jeho vize nesmí zemřít s ním.“

„Sire, já... já nejsem Arkaši,“ zašeptal Poleš a v rukou svíral černý tubus s plány. „Jsem jen jeho učeň. Neumím mluvit s generály ani poroučet dělníkům.“

Král Aldric k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. Byla těžká a pevná. „Arkaši mi před měsícem řekl, že máš nejlepší oči pro detail, jaké kdy potkal. Teď nemáme čas hledat jiného mistra. Skřeti jsou u bran. Buď ty plány vezmeš a postavíš ty věže, nebo se z nich stanou naše náhrobky. Rozhodni se, Poleši. Hned.“

Poleš se podíval na tubus, pak na krále a nakonec skrze okno na jihozápad, kde v mlze čekala Osmička. Cítil, jak se mu v hrdle stahuje uzel strachu, ale pod ním... pod ním byla nová, neochvějná tvrdost.

„Postavím je, sire. Všech dvanáct.“

KAP. 4 - Stín mistrova pláště

Cesta na jihozápad trvala tři dny. Poleš jel na malém hnědém mezkovi, obklopen kolonou deseti vozů naložených nářadím, stany a prvními kvádry žuly. Doprovázel je oddíl Kargonových jezdců, kteří se na mladého stavitele dívali s neskrývaným despektem. Pro ně to byl jen „kluk od rýsovacího prkna“, kvůli kterému musí riskovat krky v otevřené krajině.

Když dorazili ke Kamennému hřbetu, Polešovi kleslo srdce. Na mapě to vypadalo jako strategický bod. Ve skutečnosti to bylo nehostinné místo s ostnatými keři, kde země páchla hnilobou a vlhkem.

„Tak jsme tady, mistře,“ protáhle a jízlivě oznámil předák zedníků Hargas, chlap s pažemi jako kmeny stromů a obličejem rozrytým od neštovic. Plivl do trávy. „Tady máme postavit tu vaši slavnou Osmičku? Vždyť je to bažina maskovaná kamením. Stačí kopnout do země a máte boty plné vody.“

Poleš seskočil z mezka. Nohy se mu třásly únavou, ale snažil se nedat nic najevo. Rozvinul Arkašiho plán. „Mistr Arkaši určil toto místo přesně. Pokud uhneme o deset sáhů, neuvidíme na Sedmičku přes tamten skalní výběžek. Budeme stavět tady, Hargasi.“

„Tady se základy utopí, ty ucho!“ zařval Hargas a kolem nich se začal srocovat dav dělníků. Bylo jich přes padesát – zedníci, tesaři, kopáči. „Chceš nás nechat dřít na něčem, co spadne při první bouřce? Chceme vidět skutečného architekta, ne někoho, kdo ještě cítí mléko od mámy!“

Poleš cítil, jak mu krev stoupá do tváří. Panika mu svírala hrdlo. Vzpomněl si na Arkašiho klid a na to, jak mistr dokázal lidi přesvědčit pouhým pohledem. On to nedokázal. Musel použít to jediné, co měl – znalosti.

„Hargasi,“ řekl Poleš a jeho hlas se poprvé nezachvěl. „Vezmi rýč a kopni tamhle, u toho osamělého balvanu. Hned.“

Předák se ušklíbl, ale pod pohledem okolí nechtěl vypadat jako srab. Popadl rýč a vrazil ho do země. Po třech úderech se ozvalo kovové zazvonění. Hargas zaklel a kopl znovu. Pod vrstvou bahna a jílu se neobjevil pramen vody, ale masivní břidlicová deska.

„Arkaši věděl, co dělá,“ pokračoval Poleš a procházel se po kopci. „Tato bažina je jen povrchová. Pod ní leží skalní hřbet, který sahá až k horám. Je to ten nejpevnější základ v celé Arateji. Proto ta věž musí stát tady. Skála ji podrží.“

Dělníci zmlkli. Hargas se podíval na odkrytý kámen, pak na Poleše a pak zpět na své muže. „Tak na co koukáte?“ zařval, aby zamaskoval svou porážku. „Vykládejte vozy! Pojďme to zaměřit. Než zapadne slunce, chci tu mít vyznačený obvod!“

První noc na staveništi byla nejhorší v Polešově životě. Spal v malém plátěném stanu, který se pod náporem větru třásl jako osika. Venku u ohňů slyšel smích vojáků a hrubé nadávky dělníků. Cítil se nekonečně osamělý. Mistr byl pryč, král byl daleko a on tu stál v čele projektu, který mohl skončit naprostým fiaskem.

Vytáhl z tubusu černý svitek. Arkašiho soukromé poznámky. Na okrajích byly drobné nákresy, které v oficiálních plánech chyběly. 'Osmička – uzel sil. Kámen musí být čistý, aby rezonoval,' stálo tam mistrovým škrabopisem.

Poleš tomu tehdy úplně nerozuměl, ale cítil, že pod jeho nohama, hluboko v té břidlici, něco je. Jakési mravenčení, tlukot srdce samotné Manatery.

Náhle se vzduchem prořízlo táhlé, hrůzyplné zavytí. Nebyl to vlk. Bylo to hrdelní, nenávistné vyjeknutí, které přišlo z temných stínů lesa pod horami. Tábor okamžitě utichl. Poleš slyšel, jak vojáci tasí meče a jak Hargas v sousedním stanu tlumeně zaklel.

Orkové.

Byli tam. Sledovali je. Viděli první ohně, které na Kamenném hřbetu vzplály, a věděli, že tohle není jen další vesnice, kterou lze snadno vypálit.

Poleš sevřel v ruce dláto, které mu zbylo po Arkašim. V tu chvíli mu došlo, že už není jen stavitel. Je terč. A Osmička, jeho Osmička, bude buď symbolem záchrany, nebo jeho náhrobkem.

„Ještě ne,“ zašeptal do tmy. „Ještě mě nedostanete. Nejdřív tu věž postavím.“

KAP. 5 - Logistika

Zlaté pláně byly dříve symbolem klidu, nyní se však proměnily v tepny logistického šílenství. Král Aldric sice schválil vizi, ale její uskutečnění leželo na bedrech Poleše, který musel denně řešit rovnice, v nichž chyběly proměnné.

„Mistře Poleši, lom u Šedého štítu odmítá poslat další žulu!“ křičel posel, sotva seskočil z uštvaného koně. „Cesty jsou rozmočené, vozy zapadají po nápravy a lomaři se bojí skřetích hlídek víc než králova hněvu!“ Poleš stál nad improvizovaným stolem z prken, na kterém měl rozložené záznamy o dodávkách. Jeho obličej byl zaprášený vápnem a pod očima měl černé kruhy. „Vyřiďte jim, že pokud kameny nedorazí do tří dnů, nebudeme se mít jak bránit a na jejich lomy skřeti útočit spíše nebudou, skřeti nežerou kameny. Ať zdvojnásobí počet volů u každého vozu!“

Asi dva týdny po zahájení stavby však rozlehlé staveniště ochromil nečekaný rozruch. K rozestavěné věži dorazil těžký, bohatě zdobený vůz tažený čtyřspřežím černých koní, z něhož po zastavení vystoupili tři muži. Byli to Zlatí mágové, odění ve zlatem prošívaných rouchách barvy pískovce, která v pošmourném odpoledni slabě světélkovala. V čele skupiny kráčel nejvyšší z nich, Elidius. Za nimi jelo nákladní spřežení s masivním, plátnem zakrytým nákladem.Poleš k nim překvapeně přistoupil a otřel si zpocené čelo do špinavého rukávu. „Mágové? Co zde pohledáváte?“ Elidius se na mladého stavitele podíval s chladnou shovívavostí aristokrata. „Bariéra světla sice nevznikne, mladíku, ale tato síť věží potřebuje kotvy. Geometrie vašeho mistra není jen světská.“ Mágové pokynuli dělníkům, aby strhli plachtu z nákladního vozu. Pod ní ležel dokonale opracovaný žulový kvádr. Na rozdíl od ostatních šedých bloků však byly do jeho povrchu vyryty hluboké, složité kruhové obrazce, kompletně vylité ryzím zlatem.

„Tento kámen musí přijít přímo do srdce základů Osmičky,“ přikázal Elidius a ukázal na odkrytou břidlicovou desku v zemi. „Bude usměrňovat energetické toky a v budoucnu poslouží jako magický zesilovač. Ochrání věž před kouzly nepřátel a zajistí, aby signál zrcadel mohl rezonovat skrze samotné předivo světa.“Poleš se zamračil a zmateně si prohlížel třpytivé runy, kterým vůbec nerozuměl. „O ničem takovém v mistrových stavebních denících nebylo ani slovo! Naruší to vyváženost nosných prvků, skála pod námi musí čistě rezonovat...“Elidius ho však rázným pohybem ruky odbyl. „Mistr Poleš magii nerozumí, tak ať se stará o maltu a tesaře. S Arkašim jsme byli dohodnutí už na jaře. Věděl, že základy věží leží na uzlech sil. Ustupte.“ Mágové přistoupili k bloku a sborovým zpěvem v neznámém jazyce nechali tunový kvádr lehce levitovat vzduchem. Usadili ho přesně do geometrického středu základů přízemí, kde zlaté obrazce okamžitě podivně pohltily okolní světlo. Všichni kolem zírali s otevřenou pusou. Takhle kdyby se stavěla celá věž, byla by hotová za týden. Poleš si však všiml, že mágové jsou zpocení a najednou působí unaveně. Bez dalšího vysvětlování nastoupili zpět do vozu a odjeli zpět k severu.

Stavba věže se po jejich odjezdu opět stala tou nenasytnou světskou stvůrou. Potřebovala tuny vápna, tisíce sáhů lan, nekonečné množství dřeva na lešení a především zručné ruce. Nábor dělníků probíhal po celém království. Přicházeli muži, kteří přišli o všechno – vypálení rolníci, kteří teď s nenávistí v očích otesávali kámen, z něhož měla vyrůst jejich pomsta. Na Kamenném hřbetu se pracovalo od úsvitu do soumraku. Kladiva bušila v rytmu, který se rozléhal kilometry daleko. Ale země, na které Osmička rostla, se nehodlala vzdát bez boje. „Pozor! Lano praská!“ Hrozivý výkřik prořízl vzduch právě ve chvíli, kdy obří žulový kvádr, určený pro roh druhého patra, visel na dřevěném jeřábu několik sáhů nad zemí. Poleš vzhlédl a ztuhl. Konopné lano, rozežrané vlhkostí a neustálým třením, se začalo rozplétat. „Vypadněte odtud! Hargasi, utečte!“ zařval Poleš. Bylo pozdě. S ohlušujícím praskotem se lano přetrhlo. Tunový blok kamene se zřítil k zemi. Země se otřásla, jako by nastalo zemětřesení. Prach a úlomky vápence zahalily staveniště. Když se prach usadil, naskytl se Polešovi děsivý pohled. Jeřáb byl napůl zborcený a pod kvádrem zůstal uvězněný jeden z mladých učňů, zatímco předák Hargas ležel opodál, tvář zkrvavenou od odletujících úlomků. „Páčidla! Přineste páčidla, hned!“ křičel Poleš a sám se vrhl k bloku kamene. Následující hodina byla testem lidské vůle. Dělníci se rvali s vahou žuly, zatímco Poleš vlastníma rukama odhrabával suť, aby se dostali k raněnému. Podařilo se jim chlapce vytáhnout, ale jeho nohy byly rozdrcené. Prvně přišla oběť Osmičky. Ticho, které po nehodě zavládlo, bylo těžší než ten kámen. Dělníci stáli se skloněnými hlavami, v rukou zablácené nástroje. Strach z orků byl jedna věc, ale strach z věže, která je zabíjí dřív, než je dokončena, byl horší.„Chcete skončit?“ promluvil Poleš do ticha a jeho hlas byl chraplavý. „Chcete se vrátit domů a čekat, až vám skřeti zapálí postele? Tahle věž si vzala krev, ano. Protože není z papíru. Je z nás. Z našeho potu a našich ran. “Ukázal na rozbitý kvádr. „Ten kámen tu zůstane. Neodklidíme ho. Otesáme ho tam, kde leží, a stane se součástí základů. Bude nám připomínat, že Osmička není jen stavba. Je to náš slib králi a našim rodinám. “Hargas, s ovázanou hlavou a temným výrazem, si odplivl krev a vzal do ruky kladivo. „Slyšeli jste ho? Ten kámen se sám neotesá! Zpátky do práce, ty věže přežijou všechno a budou bránit naše domovy!“ Rytmus kladiv se znovu rozběhl, ale byl jiný. Tvrdší. Zoufalejší. Poleš věděl, že logistické peklo teprve začíná. Zásoby jídla se tenčily a z hor začínal vát mrazivý vítr, který věštil předčasnou zimu. Ale Osmička už měla své základy – pokřtěné krví, jištěné skrytou magií a zapuštěné hluboko do skály.

KAP. 6 - Krev

Zima na Zlaté pláně nedorazila tiše. Přišla jako bílá armáda s ledovým dechem, který měnil maltu v nepoužitelnou břečku a prsty dělníků v necitlivé pahýly. Kamenný hřbet byl bičován větry, které se s kvílením proháněly lešením Věže č. 8. Stavba se zpomalila, ale nezastavila. Poleš věděl, že mráz je sice nepřítel, ale tma, která přicházela už v polovině odpoledne, je mnohem nebezpečnější.

„Mistře, neudržím chlapy na hradbách,“ stěžoval si Hargas a třel si zmrzlé dlaně u jednoho z mála ohnišť, která vítr nerozfoukal. „V tomhle mrazu kámen praská a dláta se lámou. A lidé... lidé vidí stíny tam, kde nic není.“

Poleš, zabalený do těžkého vlněného pláště, hleděl do houstnoucí mlhy pod kopcem. „Nejsou to jen stíny, Hargasi. Viděl jsi ty stopy u severní cesty? Jsou široké a hluboké. To nejsou vlci. Jsou blíž, než si kdokoli z nás připouští.“

Tu noc padla mlha tak hustá, že nebylo vidět ani na špičku bot. Tábor se uložil k nepokojnému spánku. Kargonovi jezdci, zvyklí na otevřený boj, byli v úzkých uličkách mezi stany a hromadami kamene nervózní.

Kolem půlnoci ticho prořízl zvuk, který Polešovi okamžitě vyhnal spánek z očí. Nebylo to vytí, ale suché, kovové cvaknutí. Šíp, který nalezl svůj cíl v hrdle hlídky.

„POPLACH!“ zařval Poleš a vyrazil ze svého stanu.

Vteřinu nato se tma kolem tábora změnila v peklo. Z mlhy se vynořily postavy – nižší než lidé, ale širší v ramenou, s očima, které v matném světle dohasínajících uhlíků svítily žlutě. Skřeti.

Mnozí pochopili, že v otevřeném táboře jsou v nevýhodě. Jediné místo, které šlo dobře bránit, byla rozestavěná věž. Úzký vchod v prvním patře byl jediným místem, kterým se skřeti mohli dostat dovnitř.

„Všichni ke věži!“ velel Poleš dělníkům, kteří vybíhali ze stanů jen v košilích, ozbrojeni sekerami a sochory.

„Ke věži!“ křičel Poleš. V ruce nesvíral meč, ale těžké tesařské kladivo. Cítil, jak mu srdce buší až v krku, ale strach, který ho dřív paralyzoval, byl pryč. Nahradil ho instinkt stavitele, který brání své dílo.

Jeden ze skřetů, s obličejem pomalovaným sazemi, se vrhl proti němu s rezavou šavlí. Poleš ucítil pach syrového masa a žluklého tuku. Instinktivně se přikrčil a vší silou švihl kladivem. Ucítil tupý náraz, jak se železo setkalo s hrudním košem stvůry. Skřet se s praskotem zhroutil k zemi.

„Nahoru na lešení! Házejte na ně kamení! Všechno, co není zazděné!“

Následující minuty byly chaosem krve a ledu. Skřeti se snažili proniknout dovnitř po obvodovém schodišti, ale u vchodu narazili na hradbu dělníků, kteří bojovali o své životy. Nad nimi se ozvalo dunění – Hargasovi muži začali shazovat opracované kvádry i suť přímo na hlavy útočníků. Těžká žula, kterou s takovou námahou dovezli z lomů, teď sloužila jako drtivá zbraň.

Kargonovi jezdci tábořící kus stranou u koní se konečně zformovali a vpadli skřetům do zad. Krátký, brutální střet skončil stejně rychle, jako začal. Skřeti, kteří přežili, se rozutekli do mlhy. Naštěstí to nebyl to velký nájezd, byla to vražedná skupina poslaná k tomu, aby stavbu ochromila.

Ticho se vrátilo, ale bylo jiné. Těžké a páchnoucí železem.

Poleš stál u vchodu do Osmičky, kladivo v zakrvácené ruce, a těžce oddechoval. Kolem něj ležela těla – osm skřetů a pět jeho dělníků, kteří ještě včera snili o návratu domů. Mnozí byli ranění. První krev byla prolita přímo na prahu věže.

„Mistře... vy jste ho zabil,“ hlesl Hargas a ukazoval na skřeta u Polešových nohou. V jeho hlase už nebyl výsměch. Byl tam respekt.

Poleš se podíval na mrtvou stvůru a pak na zdi své věže. Bílá žula byla potřísněná tmavou, hustou krví. „Nepřišli nás jen zabít, Hargasi,“ řekl Poleš a jeho hlas byl chladnější než ledový vítr. „Přišli se podívat, jak jsme daleko. Vědí, že Osmička je jejich smrt.“

Otočil se k ostatním, kteří se třásli zimou a šokem. „Pomozte ošetřit raněné a rozlučte se s těmi, co dnes neměli štěstí. Musíme je pohřbít” řekl a ukázal na mrtvé. “Čím dříve však věž dokončíme, tím dříve nás bude před skřety chránit. Osmička nebude pomníkem našich padlých. Bude jejich pomstou.“

Tu noc Poleš poprvé neplakal pro Arkašiho. Tu noc poprvé pochopil, že stavět věž vlastně znamená vést válku. A on byl právě teď jejím generálem.

KAP. 7 - Stavba

Zima nakonec stavitele z Kamenného hřbetu vyhnala. Mráz se zakousl tak hluboko do země, že i ti nejtvrdší zedníci odmítali brát nástroje do rukou. Poleš musel učinit těžké rozhodnutí – stáhnout se do bezpečí hradu a nechat Osmičku napospas osudu. Celé měsíce ve Zlatohradu trávil nad plány, zatímco za okny bičovala krajinu bílá tma. S každým poryvem větru myslel na to, zda zdi, které s takovou námahou postavili, vydrží.

Když se konečně jaro přihlásilo prvním táním, Poleš se s oddílem vojáků a dělníků vrátil. Už z dálky však viděl, že obzor není takový, jaký ho opustil.

„U všech bohů,“ vydechl Hargas, když dorazili.

Pohled to byl žalostný. Skřeti během zimy nezaháleli. Lešení, které obepínalo věž jako pavučina, bylo spálené na uhel. Černé šmouhy od sazí olizovaly bílou žulu až do druhého patra. Horní řady kamenů, které ještě nestihla spojit malta, byly svrženy dolů a roztříštěny. Osmička vypadala jako ohlodaná kostra padlého obra.

„Chtěli nám vzít naději,“ promluvil Poleš do tíživého ticha. Procházel se mezi troskami a prsty přejížděl po ožehnutém kameni. „Mysleli si, že když zničí dřevo, zlomí naši vůli. Ale kámen... kámen tam dole zůstal. Skála neuhnula.“

Otočil se k mužům, v jejichž očích viděl únavu i hněv. „Začněme znovu. Postavme nové lešení. Silnější. A tenhle popel použijte do nové malty. Ať vědí, že čím víc budou pálit, tím pevnější Osmička bude!“

Ten rok byl zapisován v kronikách jako legendární. Pracovalo se s až fanatickým zápalem. Poleš už nebyl jen stavitel, byl to stroj na organizaci. Každý týden byl bojem. Orkové změnili taktiku – už neútočili přímo na staveniště, které teď hlídala početnější stráž, ale zaměřili se na tepny.

„Mistře, skřeti přepadli karavanu s vápnem u Černého brodu,“ hlásil Kargon každou chvíli. „Ztratili jsme vozy s jídlem. Zedníci hladoví.“

Poleš na to reagoval tvrdě. „Hladovte, ale tesejte. Pošlete vozy jinou cestou, přes bažiny. Ať jedou v noci, beze světel. Pokud nemáme vápno, budeme kameny řezat tak přesně, aby držely vlastní vahou!“

Práce gradovala se zkracujícími se dny. Podzim přinesl studené deště, ale Osmička už měla čtvrté i páté patro. Byla to impozantní stavba – pětadvacet sáhů vysoký monolit, který shlížel na hory s tichou hrozbou. Poleš osobně dohlížel na usazení signálních zrcadel v nejvyšším patře. Byla to mistrovská práce z leštěné bronzi a stříbra, dar od Zlatých mágů.

Těsně předtím, než padl první sníh další zimy, byl položen poslední klenák.

Na vrcholu věže byla připravena signální hranice – obří koš z kovaného železa naplněný dřevem prosyceným pryskyřicí a olejem. Celý tábor, nyní už spíše malá pevnost, se shromáždil pod věží.

Poleš s pochodní v ruce vystoupal po točitém schodišti až na samotný vrchol. Studený vítr mu rval plášť, ale on cítil jen klid. Podíval se směrem k hradu – v dálce viděl jeho siluetu. Pak se podíval na jihozápad, kde v šeru tušil skřetí hlídky.

„Za Arkašiho,“ zašeptal a přiložil pochodeň k hranici.

Plamen vyšlehl k nebi s hřmotným hukotem. Jasné, oranžové světlo prořízlo šero a oznámilo celému království: Osmička žije.

O pár minut později se na obzoru, u centrálního hradu, rozzářilo malé světýlko. Odpověď. Král Aldric viděl. Řetěz byl spojen. Poleš se opřel o cimbuří a poprvé po dvou letech se zhluboka nadechl. Dokázali to. Věž č. 8 byla dokončena. Byla mladá, silná a připravená na válku, která měla brzy přijít.

KAP. 8 - Oko v bouři

Na vrcholku věže bylo instalováno kromě signální hranice i důmyslné zařízení. Přijel Elidius a nahoru umístili masivní základnu, která držela otočný mechanismus se zasazenými krystaly a osmi velkými zrcadly tvořícím kruh. Podobné bylo na hradě a sloužilo k jednoduchému dorozumívání. Zařízení nastavoval skoro celý den, udělal na něm několik značek a provedl několik zaklínadel. Nádherná kniha obsahující podrobný návod na zacházení s dorozumívadlem byla uschována ve speciální truhlici v horním patře.

Dokončením stavby pro Poleše práce neskončila, ale její charakter se změnil. Zatímco Osmička už hrdě stála, na jaře se na dalších místech „ciferníku“ stále bojovalo s časem a kamenem. Poleš teď trávil dny v sedle, přejížděl mezi Sedmičkou a Devítkou, ale jeho srdce zůstávalo na Kamenném hřbetu. Tam se totiž začal psát nový příběh – příběh posádky kapitána Eliana.

Elian byl muž, kterého byste v davu přehlédli, dokud by nezačal mluvit. Měl klidný hlas a oči, které se neustále pohybovaly. Na Osmičku dostal dvanáct mužů. Byli to „Věžníci“ – nová vojenská kasta, muži vycvičení k boji v úzkých prostorech a k bleskové obsluze signálních ohňů.

Život na věži byl drsný a stereotypní. Každé patro mělo svůj účel. Ve sklípku byly sudy s pitnou vodou a spižírna, v přízemí byly sklady, v prvním patře byly vstupní masivní okované dveře a nouzově se zde dali ustájit koně, v druhém kuchyně, jídelní stůl a malá zbrojnice, ve třetím a čtvrtém pokoje a v pátém, nejdůležitějším, signální plošina.

„Není to hrad, Eliane, pamatuj na to,“ říkal mu Poleš při jedné z návštěv, když společně kontrolovali mechanismus velkých leštěných zrcadel. „Je to maják. Vaším úkolem není vyhrát válku, ale říct nám, kde začala.“

„Rozumím, staviteli,“ odpověděl Elian a pohladil chladný kov zrcadla. „Ale když skřeti uvidí tohle světlo, budeme pro ně jako svíce pro můry. Budou nás chtít uhasit jako první.“

Netrvalo dlouho a Elianova slova se naplnila. Orkové, frustrovaní tím, že se kruh kolem hradu uzavírá, začali být agresivnější. Už neútočili na vesnice v hloubi plání, protože Osmička je vždy spatřila včas. Stačilo jedno zábleskové znamení zrcadlem a jízda z hradu jim odřízla ústup. Skřeti se tedy zaměřili na věž samotnou.

Přicházeli v noci. Malé, mrštné skupiny, které se pokoušely šplhat po drsné žule pomocí háků. Věžníci však byli připraveni. Z pátého patra lili horký dehet a z úzkých střílen v nižších patrech pálili z těžkých kuší. Osmička se stala kamenným ježkem.

„Orci! Na jihozápad, u temného lesa!“ zařval jednoho odpoledne Elian.

Věžník u zrcadla okamžitě natočil lesklou plochu proti slunci a rytmicky ji zakrýval připravenou clonou. Krátký–krátký–dlouhý. Signál proletěl vzduchem k hradu. O deset minut později už Elian sledoval, jak se z hradních bran valí prachový mrak – Aldricova jízda vyrážela do akce.

Tento systém fungoval dokonale. Zlaté pláně začaly opět rozkvétat. Sedláci se vraceli na pole, protože věděli, že nad nimi bdí věže a snad brzy bude strážců dvanáct. Poleš mezitím s vypětím všech sil dokončoval poslední věž – Jedničku na severu. Království prožívalo své nejúspěšnější období, vykoupené disciplínou mužů na věžích.

Aldric, ač už starý a šedivý, občas přijížděl k Osmičce. Nestoupal nahoru, jeho kolena už mu to nedovolovala. Jen stál dole, ruku opřenou o žulový kvádr, a díval se na hory.

„Dokázali jsme to, Poleši,“ řekl jednou tiše. „Změnili jsme strach v kamennou hradbu. Ale pamatuj, kámen je jen tak silný, jako lidé, kteří ho drží. Dokud bude na Osmičce hořet oheň, Pláně nepadnou.“

Věž č. 8 v té době nebyla jen vojenským objektem. Byla to pýcha kraje. Lidé z okolních usedlostí přinášeli posádce čerstvý chléb a sýry, jako by to byli strážní andělé z masa a kostí. Byla to éra stability, kdy se zdálo, že dvanáct věží bude stát věčně a skřeti zůstanou navždy jen stíny v dálce.

Ale hluboko v horách se začalo dít něco jiného. Orkové pochopili, že tuhle válku nevyhrají nájezdy. Potřebovali něco většího. Potřebovali zlomit jeden článek řetězu, aby se rozpadl celý kruh. A jejich oči se upíraly právě na Osmičku – na věž, která to všechno začala.

KAP. 9 - Černý příliv

Zkáza nepřišla s řevem, ale s tichem. Toho rána byl vzduch nad Zlatými pláněmi nezvykle těžký a nepohnutý. Kapitán Elian stál na vrcholu Osmičky a marně se snažil zahlédnout signál z Devítky. Na západě se válela hustá, nepřirozeně černá mlha, která jako by požírala ranní slunce.

„Něco je špatně,“ zamumlal Elian. „Kde je Devítka? Měli dávat ranní znamení.“

Věžník u zrcadla nervózně poklepal na lesklý bronz. „Možná jen opar, kapitáne?“

„V tomhle ročním období? Ne. To je kouř. Hodně kouře.“ Elian se otočil k horám a v ten moment to uviděl. Z lesů se nevyvalila malá skupina, ale nekonečný, černý zástup. Orkové už nezkoušeli běžné nájezdy s cílem drancovat. Přitáhli s sebou lehké obléhací stroje – malé katapulty narychlo sbité z tmavého dřeva a skupinu mohutných, šedých trolů, kteří v prackách svírali celé kmeny stromů.

„ZAPALTE HRANICI!“ zařval Elian. „A dejte signál k hradu! Kód pro totální útok! Hned!“

Věž č. 8 se rozzářila jasným plamenem, ale odpověď z ostatních věží byla děsivá. Sedmička na východě odpověděla, ale Devítka zůstala němá. Desítka také. Orkové udeřili na severozápadní segment kruhu současně a s brutální silou.

„Blíží se k nám!“ vykřikl strážný z ochozu.

Z kopce pod věží se ozvalo dunění tisíců nohou. Skřeti pochopili, že pokud chtějí oslepit hrad, musí vypíchnout jeho oči. Osmička byla jejich hlavním cílem. První salva z orčích katapultů prořízla vzduch. Kameny s děsivým hvízdáním narážely do žulového zdiva a odlamovaly kusy říms.

„Připravte kuše!“ velel Elian. „Soustřeďte palbu na ty troly! Pokud se dostanou ke schodišti, jsme v pasti!“

Vchod do Osmičky se nacházel až v prvním patře, přístupný pouze po bytelném dřevěném schodišti. Věžníci pálili ze střílen jednu šipku za druhou, ale orků bylo příliš mnoho a v čele kráčeli trollové, jejichž tlustá kůže šipky téměř ignorovala. Za každého padlého skřeta nastoupili tři další.

„Kapitáne, podívejte se na hrad!“ vykřikl jeden z mužů.

Elian vzhlédl. Z hradních bran skutečně vyjela jízda, ale nebyl to ten rychlý, úderný oddíl jako obvykle. Byla to celá královská armáda pod Aldricovou zástavou. Jenže v cestě jim stála další orčí legie, která se mezitím rozvinula v pláních jako černý koberec.

„Odřízli nás,“ vydechl Elian. „Oni nejdou jen po nás. Oni snad chtějí celé Zlaté pláně.“

První z trolů dorazil k patě schodiště. Svým kmenem začal drtit dřevěnou konstrukci vedoucí ke vchodu. Schody zapraskaly pod náporem hrubé síly. Náhle se celá věž otřásla. Pak přišla další rána – obrovský kmen v rukou dvou trolů narazil přímo do dubových dveří v patře. Dveře, pobité železem, sice držely, ale kamenné ostění kolem nich začalo pukat.

„Čtyři muži ke vchodu!“ zařval Elian a vytasil meč. „Ukažte jim, že Osmička má zuby!“

Elian a tři muži se připravili v úzké vstupní chodbě za dveřmi. Ostatní pálili z kuší a shazovali na skřety kameny.

Trollové udeřili znovu. Dřevo dveří nakonec povolilo a vyletělo z pantů dovnitř. Skulinou se prohnal vítězný řev a hned za ním se dovnitř začali drát první skřeti.

Elian probodl prvního útočníka dřív, než stačil vstoupit, ale za ním se valila černá záplava.

Byl to boj ve světle luceren pověšených na zdech uvnitř věže. Věžníci bojovali jako lvi, využívali každého schodu a výklenku, který pro ně Poleš postavil. Ale přesila byla drtivá.

V pátém patře stále hořela hranice. Byl to poslední hořící maják v celém jihozápadním sektoru. Ostatní věže už pohasly. Osmička zůstala poslední.

„Držte je!“ křičel Elian, i když cítil, jak mu z rány na boku uniká síla. „Dokud hoří oheň, mají lidé na hradě naději!“

Trolové byli naštěstí příliš velcí, ale orkové už se hnali do druhého patra. Pak do třetího. Poslední tři přeživší věžníci se stáhli až na samotný vrchol, k signálnímu ohništi. Elian, zakrvácený a na pokraji sil, se naposledy podíval směrem k hradu. Viděl, jak se královská jízda zoufale probíjí skrz obklíčení. Viděl Aldricovu korouhev, jak klesá k zemi.

„Udělali jsme svou práci, hoši,“ zašeptal Elian k dvěma mladíkům, kteří s ním stáli u ohně.

V ten moment se na schodiště vyvalila horda skřetů vedená krvelačným černým orkem. Elian se naposledy rozmáchl mečem, než ho pohltila černá vlna.

Signální oheň na Osmičce té noci nezhasl rukou nepřítele. Došel mu olej a dřevo právě ve chvíli, kdy slunce začalo vycházet nad zničeným královstvím. Zlaté pláně padly. Kruh dvanácti věží byl rozbit. Osmička, pobořená kameny z katapultů a plná mrtvých těl, tam zůstala stát jako němý náhrobek jedné velké vize.

KAP. 10 - Ruina

Po pádu Osmičky a prolomení obranného kruhu se království nepodařilo plně nevzpamatovat. Král Aldric sice přežil velkou bitvu, ale jeho duch byl zlomen. Viděl, jak se jeho vize rozpadá, jak jedna věž za druhou pohasíná. Zemřel o několik let později, s pohledem upřeným na prázdný obzor, kde kdysi zářila světla jeho dvanácti očí.

Jeho syn, a po něm i jeho vnuk, vládli zemi, která se neustále zmenšovala. Zlaté pláně už nepatřily lidem. Divoká tráva pohltila pole a skřeti se stali trvalým, bolestivým trnem v boku království. Lidé opouštěli vzdálené usedlosti a stahovali se blíže k hradu, k onomu osamělému kopci v srdci země, který nyní vypadal spíše jako ostrov v moři nepřátelské divočiny.

Zlatohrad zůstal poslední výspou civilizace. Ale i tam panovala smutná melancholie. Honosné sály zely prázdnotou a v královské radě už neseděli vizionáři, ale unavení muži, kteří jen počítali zbývající zásoby obilí.

Věž č. 8, postavená na jihozápadě, se stala symbolem toho, co bylo ztraceno. Ležela hluboko v „zemi nikoho“. Lidé na ni nezapomněli, ale mluvili o ní jen šeptem, jako o mementu starých časů, kdy lidé věřili, že dokážou zkrotit osud pomocí kamene.

Čas věž nešetřil. Její horní patra, kdysi zářící signálními ohni, byla nyní ohlodaná větry a deštěm. Vnitřní dřevěná schodiště se pod náporem vlhkosti propadla a vytvořila v přízemí hromadu hniloby a suti. Zdi však držely. Polešova práce byla poctivá – žula neodpouštěla, ale ani nepovolovala.

Kolem Osmičky se rozhostilo ticho, které bylo až hmatatelné. Nebylo to ticho klidu, ale ticho vyčkávání. Zlaté pláně v těchto místech už nebyly zlaté; barva trávy zešedla a vzduch tu chutnal po železe a starém smutku.

Občas se u věže zastavil osamělý poutník nebo zběh z rozpadající se armády. Našli v ní úkryt před deštěm, ale málokdo v ní strávil celou noc. Vyprávělo se, že vítr prohánějící se střílnami zní jako hlasy Věžníků, kteří stále hlásí neviditelný útok.

„Všechno se rozpadá, Arkaši by plakal,“ řekl by možná Poleš, kdyby mohl vidět svou stavbu po sto letech. Věž však neplakala. Stála tam jako vyhaslý maják v oceánu zapomnění.

Království chřadlo, lidé žili v neustálém polostínu strachu a naděje byla víceméně zapomenutým slovem.

Čas je trpělivější než jakákoliv armáda. Desetiletí se přelila v staletí a Zlaté pláně, kdysi tepající životem a obilím, se změnily v divokou step. Bez lidské ruky, která by krotila přírodu, se louky proměnily v neprostupná křoviska a lesy z podhůří začaly pomalu pohlcovat rovinu.

Království zmizelo z map a Zlatohrad, kdysi tak honosný a navštěvovaný se změnil na pouhou državu. Jméno krále Aldrica zůstalo jen v zaprášených kronikách dalekých zemí a jméno stavitele Poleše bylo zapomenuto úplně. Ale dvanáct věží, rozesetých po krajině jako vyhnilé zuby obra, tam zůstalo.

Věž č. 8, kdysi pýcha jihozápadu, byla nyní jen stínem své bývalé slávy. Její horní cimbuří se částečně zřítilo, když do něj před padesáti lety uhodil blesk, a vnitřní dřevěná patra prohnila a propadla se do temnoty přízemí. Zdi však držely. Polešova posedlost skalním podložím se vyplatila – Osmička se nenahnula ani o palec.

Kolem věže se vytvořil podivný ekosystém. Divoká vinná réva a břečťan se vyšplhaly až do třetího patra a v prasklinách mezi kameny, kde kdysi byla pevná malta, hnízdili draví ptáci. Orkové, kteří kdysi věž dobyli, krajinu dávno opustili. Zjistili, že bez sedláků a dobytka není co plenit, a stáhli se hlouběji do hor.

„To je ona? Ta Prokletá věž?“

U paty Kamenného hřbetu stáli dva muži. Byli to dobrodruzi, hledači pokladů, odění v obnošené kůži. V téhle nové, divoké éře se vyprávělo, že ve starých věžích jsou ukryty královské poklady nebo magické artefakty Zlatých mágů.

„Osmička,“ odplivl si ten starší, zatímco si stínil oči před sluncem. „Říká se, že v noci je z vrcholu vidět světlo, i když tam nikdo není. Lidé z osad na východě věří, že tam straší duchové Věžníků, co odmítli opustit stráž.“

Mladší z mužů udělal krok k vchodu. Dveře, které orčí beranidlo kdysi rozbilo, už dávno neexistovaly. Vstup byl jen černou dírou dva metry nad zemí, ze které dýchal chlad a pach staré omítky a trusu.

„Žádní duchové tam nejsou, Berne. Jen starý kámen,“ řekl mladík s falešnou odvahou a vyšplhal po zbytcích schodiště dovnitř.

Uvnitř věže vládlo ticho tak hluboké, až z něj bolely uši. Sluneční paprsky pronikaly úzkými střílnami a v pruzích světla tančil prach. Pod nohama jim křupaly zbytky shnilého dřeva a kosti zvířat, která zde hledala úkryt před zimou.

„Podívej,“ zašeptal mladík a ukázal na stěnu.

Pod nánosem prachu a mechu byl stále patrný vytesaný symbol: dvanáctka v kruhu. Arkašiho znamení. Působilo to jako vzkaz z jiného světa, z doby, kdy lidé věřili, že dokážou ovládnout chaos pomocí geometrie.

Náhle se z horních pater ozval zvuk. Nebyl to vítr. Bylo to suché, rytmické škrábání, jako by někdo – nebo něco – brousilo drápy o kámen. Oba muži ztuhli.

„Říkal jsi, že jsou tu jen kameny,“ vydechl Bern a ruka mu sjela k rukojeti dýky.

Z temnoty nad nimi se sneslo několik černých pírek. Pak se ozvalo hluboké, hrdelní zavrčení, které nepatřilo žádnému zvířeti, které znali. Nebyli to duchové Věžníků, co nyní obývalo Osmičku. Věž, zbavená lidské posádky, se stala útočištěm pro věci, které milují stín a zapomnění.

Muži nečekali. Vyrazili ven na denní světlo a zastavili se až v bezpečné vzdálenosti pod kopcem. Osmička tam stála dál, lhostejná k jejich strachu. Byla to už jen schránka. Osmička čekala. Čekala na někoho, kdo by jí dal nový smysl.

KAP. 10.2 - Azyl v bouři

Zlaté pláně bičoval podzimní liják. Provazy vody proměnily step v neprostupný močál a ledový vítr ohýbal šedivou trávu až k zemi. V této smršti, promočení na kost a na pokraji sil, klopýtali dva cestovatelé – Roan a Elira. Hledali nový začátek, ale divočina k nim byla krutá a noc je zastihla uprostřed prázdnoty.

„Roane, já už... nemůžu,“ vydechla Elira, když podklouzla na rozmáčené hlíně.

Roan ji zachytil, paži jí pevně obemkl kolem pasu a nutil ji jít dál. Sám sotva viděl přes záplavu deště, ale pak se před nimi v záblesku noci zjevil temný, mohutný stín. Proti olověnému nebi čněl k nebi kamenný monolit. Věž č. 8. V povídách to bylo zapomenuté, prokleté místo, ale pro ně v tuto chvíli představovalo jedinou naději na přežití.

Dřevěné schodiště k hlavnímu vchodu bylo dávno shnilé, ale u paty věže objevili úzkou střílnu v přízemí, jejíž kamenné ostění bylo napůl zborcené dřívějším útokem orků. Roan pomohl Elíře prolézt dovnitř a pak se sám protáhl úzkým otvorem.

Uvnitř věže bleskově utichlo nejhorší běsnění živlů. Vítr venku stále kvílel, ale masivní, tlusté zdi architekta Arkašiho nepustily chlad dál. Páchlo to tu starou omítkou, tlejícím dřevem a staletým tichem.

Roan vytáhl z brašny křesadlo a po několika pokusech zapálil suchou trávu a zbytky prohnilých prken, které našel v rohu. Malý oheň rozrazil temnotu přízemí a vrhl na žulové stěny divoké stíny. Obklopila je hřejivá záře. Elira se třásla chladem, a tak ji Roan zabalil do svého napůl suchého pláště a pevně ji přitiskl k sobě.

„Slyšíš to?“ zašeptala Elira a pohlédla s bázní vzhůru do temnoty, kam vedlo točité schodiště. „Ten vítr ve střílnách... zní to jako lidské hlasy.“

„To jsou jen staré povídačky,“ konejšil ji Roan a líbal ji do mokrých vlasů, ačkoliv sám cítil podivné mrazení.

Netušili, že Osmička v tu chvíli nespala. Její kamenné srdce, zapuštěné hluboko v břidlicovém hřbetu, vnímalo teplo jejich ohně. Po staletích krve, hrdelního řevu skřetů a břinkotu zbraní do jejích chodbách vstoupilo něco zapomenutého – čistá, lidská něha. Věž nerezonovala strachem, ale tichým, ochranným klidem. Zdi, které Poleš stavěl pro válku, teď sloužily jako dokonalý štít pro dva milence.

Když oba vyčerpáním usnuli v pevném objetí, bouře venku začala pomalu utichat.

Ráno je přivítalo tichem a tenkými paprsky slunce, které pronikly střílnami a tančily v prachu. Když se oheň změnil v popel, Roan se zvedl, aby prozkoumal stěny přízemí. Pod nánosem prachu, sazí a mechu si všiml něčeho neobvyklého.

„Eliro, pojď se podívat,“ zavolal tiše.

Elira k němu přistoupila a prsty očistila chladnou žulu. Do kamene byly vyryty staré nápisy. Některé byly jen strohé vojenské značky, ale hned vedle nich objevili vzkazy minulosti. Byl tam hluboko vytesaný znak ciferníku s dvanáctkou – Arkašiho znamení. O kousek dál stálo hrubé, sotva čitelné jméno Hargas, vedle něj jemnější linkou vyškrábané Za Arkašiho a o kus níže stálo hrdé, unavené Věžníci drží stráž.

„Tenhle kámen si pamatuje všechny, kdo tu kdy hledali úkryt,“ zašeptala Elira v úžasu.

Roan se usmál. Sáhl k pasu, vytáhl pevný lovecký nůž a poklekl k volnému místu na zdi, hned pod stará jména vojáků. Špičkou nože začal trpělivě a s námahou škrábat do tvrdé žuly dva nové symboly. Trvalo mu to dlouho, ale když skončil, vedle staletých vojenských vzkazů zářila čistá, bílá rýha: R + E.

Byl to jejich malý triumf nad divočinou. Důkaz, že prožili noc na místě, kde dříve umírala království.

Když Roan a Elira opouštěli Kamenný hřbet a vydali se vstříc novému životu, step už nevypadala tak nepřátelsky. Věž č. 8 za jejich zády stála dál, hrdá a lhostejná k běhu času, ale její šedé kameny hřály do dálky ranním sluncem a v jejím nitru přibyl jeden tichý, lidský příběh.

KAP. 11 - Pán prázdných nebes

Pro lidi byla Osmička symbolem prohry a zapomenutého království. Pro šedého sokola to byl prostě jen „Vysoký kámen“. Jediný pevný bod v nekonečné rovině Zlatých plání, který mu umožňoval vidět svět z perspektivy bohů aniž by se musel vysilovat letem.

Sokol se usadil na ohořelém zbytku pátého patra. Jeho ostré drápy se zaklesly do praskliny v žule, kterou tam kdysi nechtěně nechal Polešův učeň. Pro ptáka neexistovala historie, jen vítr, kořist a bezpečí. Věž pro něj byla dokonalým loveckým revírem.

Jednoho dne, uprostřed spalujícího léta, si sokol všiml něčeho neobvyklého. V hromadě suti v nejvyšším patře, tam, kde se mezi kameny zachytilo trochu prachu a semínek, začala růst podivná rostlina. Nebyl to obyčejný plevel. Bylo to semínko Hvězdného modřínu, vzácného stromu z dalekých hor, které možná sokol nevědomky přinesl ve svém peří po dlouhém letu.

Sokol si na tomto místě postavil hnízdo. Roky plynuly a on do hnízda přinášel větvičky, srst z ulovených hlodavců a trávu. Jeho trus, bohatý na živiny, hnojil tu malou rostlinku v puklině.

O deset let později už v nejvyšším patře Osmičky rostl pokroucený, ale houževnatý stromek. Jeho kořeny se jako hadi proplétaly hluboko do spár mezi žulovými bloky. Lidé by řekli, že strom věž ničí, ale opak byl pravdou. Kořeny stromu v té kritické části, kde se po útoku orků zdi začaly rozestupovat, fungovaly jako živé lano. Strom svými kořeny Osmičku doslova „sešil“.

Kdyby nebylo sokola a jeho náhodného daru, horní dvě patra věže by se pod náporem jedné z jarních bouří pravděpodobně už zřítila.

Jednoho odpoledne se však u paty věže objevilo něco, co sokol neznal. Skupina pěti skřetů, trosečníků z rozprášené bandy, hledala úkryt. Vtrhli do přízemí, páchli kouřem a zkaženým masem. Věž se otřásla pod jejich hrubým křikem.

Sokol, který se na jeho místo na věži každoročně vracel, shlížel dolů ze svého trůnu. Skřeti dole rozdělali oheň. Kouř začal stoupat vnitřkem věže jako černý had. Pták cítil nebezpečí pro svá mláďata. Prudce vzlétl, jeho křik se rozlehl plání a zaútočil. Nebyl to bojovník, ale byl to obránce věže. Svými nálety a klováním do očí zahnal jednoho ze skřetů až k okraji zříceného schodiště. Skřet ztratil rovnováhu a zřítil se do hloubky.

Ostatní skřeti, vystrašení „démonickým ptákem“ a tíživou atmosférou místa, věž do rána opustili. Nechali tam však po sobě něco cenného – bronzovou dýku, kterou jeden z nich v panice upustil.

Sokol nakonec ve věži zemřel stářím, jeho kosti splynuly s prachem na podlaze pátého patra. Ale díky němu Osmička neztratila svou hlavu. Strom, který zasadil, ji držel pohromadě ještě dlouho.

Věž tak nebyla jen pasivním kamenem. Skrze sokola si vybrala své přežití. Skrze zvíře, které neznalo její jméno, ale milovalo její výšku.

KAP. 12 - Host z temnot

Valerius se nevracel do neznámého kraje. Když jeho boty z jemné kůže poprvé po staletích spočinuly na břidlici Kamenného hřbetu, cítil každý záchvěv země jako ozvěnu staré bolesti. Kdysi, v době, kterou historie už dávno odvála, se jmenoval jinak a na hrudi nosil tepaný symbol slunce. Byl jedním ze Zlatých rytířů, pýchou krále Aldrica, mužem, který zasvětil život ochraně těchto plání.

Pamatoval si den, kdy se kruh věží zhroutil. Pamatoval si bitvu, kterou tenkrát svedli s orky a pád království. Tehdy, zlomený porážkou a neschopný unést pohled na hořící věže, odešel. Snažil se hledat pomoc, ale nakonec uprchl hluboko na východ, za hranice Talufanu, do zemí, kde slunce pálilo méně a stíny byly hlubší. Právě tam, v zapadlém městě v horách, ho dostihl osud. Jediný kousanec v temné uličce udělal to, co nedokázaly tisíce orčích seker – ukončil jeho lidský život a nahradil ho věčným, chladným hladem. Málem tehdy vykrvácel, ale přežil. Živý však již také nebyl.

Stovky let bloudil cizinou, ale krev rytíře v něm stále kolovala jako hořká připomínka. Chyběla mu sláva, chyběl mu vítr v travinách Zlatých plání a majestát Zlatohradu.

Vrátil se.

„Domov,“ zašeptal Valerius a jeho hlas zněl jako drcený samet.

Když pohlédl směrem k obzoru, viděl v měsíčním světle siluetu Zlatohradu. Srdce, které už nebilo, se mu sevřelo nostalgií. Toužil se vrátit do jeho sálů, usednout k dubovým stolům a cítit se znovu jako rytíř. Ale věděl, že to není možné. Na hradě stále žili lidé – unavení, vystrašení, ale stále ozbrojení ocelí a vírou. Pro ně už nebyl hrdinou z legend. Byl by pro ně jen dalším stínem, který je třeba vymýtit.

Pohled mu sklouzl k Věži č. 8. Stála tam, pobořená, opuštěná, ale stále hrdá. Byla jako on – relikvie starých časů, kterou svět zapomněl.

“Ty a já, Osmičko,“ zamumlal a s nepřirozenou lehkostí se vyšplhal do věže. „Oba jsme padli, abychom znovu povstali v temnotě.“

Vstoupil dovnitř a okamžitě pocítil Polešovu poctivou práci. I po staletích zdi držely teplo země. Prozkoumal každé patro a v každém viděl střípky své minulosti. Tady v prvním patře kdysi odpočíval s jeho bratry ve zbrani. V pátém patře, kde nyní v suti hnízdili netopýři, kdysi plály hranice, které on sám ze sedla koně sledoval jako majáky naděje.

Valerius nebyl jako skřeti, kteří věž vyplenili. Nechtěl ji zničit. Chtěl ji znovu ovládnout. Vyčistil suterén, kde kdysi bývaly zásoby jídla pro posádku. Hluboko pod úrovní země, kam nepronikl ani nejsilnější sluneční paprsek, si vytvořil své nové doupě. Nanosil si tam několik kusů starého, hnijícího nábytku z opuštěných usedlostí, aby si připomněl šlechtický život, který mu byl odejmut.

Z vrcholu věže pak sledoval svou novou říši. Zlaté pláně mu teď patřily jiným způsobem. Nebyl už jejich obráncem, ale jejich tichým, aristokratickým pánem.

Budu vás chránit po svém, uvažoval, když sledoval světla vzdálené osady. Budu váš stín. A za svou službu si vezmu jen malou daň. Pár loků života, abych mohl dál vzpomínat na to, kým jsem býval.

S příchodem Valeria se atmosféra kolem Kamenného hřbetu změnila. Kolem Osmičky se rozhostilo mrazivé, nepřirozené ticho. On nebyl jen obyčejné monstrum. Byl to rytíř, který se vrátil domů, a jeho láska k vlasti byla stejně nebezpečná jako jeho špičáky.

Vesničané v osadě si brzy všimli, že se něco změnilo. Noční vítr už nepřinášel jen pískání trávy, ale pocit, že je někdo sleduje. Někdo, kdo zná jejich cesty lépe než oni sami. Někdo, kdo kdysi za tyto pole krvácel – a teď chtěl svou krev zpět.

KAP. 13 - Stín nad pastvinami

Z osady, která byla Osmičce nejblíže, začala pomalu mizet lidé. Zpočátku si vesničané ztráty vysvětlovali přirozeně. „Vlci jsou letos hladoví,“ říkali chlapi v krčmě. Ale tělo, které se našlo jednou v ranní rose, mluvilo jiným jazykem. Nebylo roztrhané. Bylo netknuté, bledé jako vosk, s dvěma drobnými rankami na hrdle a bez jediné kapky krve v žilách.

Valerius byl umělec přežití. Lovil v tichosti, přicházel jako mlha a odcházel jako vánek. Věž č. 8 byla jeho nedobytným trůnem, odkud sledoval tepny krajiny. Chyba však přišla jedné vlahé, bezvětrné noci, kdy byl hlad po dlouhém půstu až příliš vtíravý.

V osadě se konala svatba. Navzdory strachu lidé potřebovali slavit, aby neztratili rozum. Hudba a smích se nesly teplým nočním vzduchem až k věži. Valerius, přitahován teplem tolika těl, sestoupil dolů. Neměl v plánu zabíjet; mrtvola strážného by vyvolala okamžitý poplach. Chtěl jen omámit jednoho z mužů u zadní brány, napít se jen tolik, aby utišil žízeň, a nechat ho procitnout s pocitem těžké kocoviny. Doufal, že dvě drobné rány od jeho zubů bude muž ignorovat a myslet si, že ho pokousali komáři.

Vše šlo podle plánu. Strážný, opřený o dřevěnou palisádu a zmožený pivem, už upadal do hypnotického transu pod Valeriovým pohledem. Jenže osud si vybral špatnou chvíli.

Mladá nevěsta, znavená tancem a vydýchaným vzduchem v hodovní síni, vyšla na zadní zápraží právě ve chvíli, kdy se měsíc v úplňku vyhoupl zpoza mraku. Jasný, stříbřitý svit dopadl přímo na dvůr a odhalil scénu, která neměla být spatřena. Neviděla jen stín. Viděla vysokou, nepřirozeně štíhlou postavu, jak svírá hrdlo strážného.

„Démon!“ vydechla a její hlas, zprvu jen šepot, se vzápětí změnil v hrdelní výkřik, který prořízl ticho noci.

Valerius ztuhl. Místo aby okamžitě zmizel, na vteřinu se na ni podíval. Jeho stříbrné oči v měsíčním světle zazářily jako drahokamy a v jeho tváři se zračil chladný hněv nad vlastní neopatrností. Pak se s nadlidskou plynulostí narovnal a dřív, než k nevěstě doběhli první svatebčané, rozplynul se v korunách stromů jako černý kouř.

Panika, která následovala, byla ochromující. „Upír,“ šeptalo se u každého stolu. „Stará Osmička vyvrhla upíra.“ Vesničané věděli, že vojáci ze Zlatohradu věří na ocel, ne na přízraky. Potřebovali specialistu. Starosta vybral poslední úspory a poslal nejrychlejšího běžce na východ.

„Hledej muže, co nosí stříbro a čichá k větru,“ nakázal mu. „Hledej Dericka.“

Když běžec opustil osadu, Valerius ho sledoval z výšky pátého patra své věže. Mohl ho umlčet, ale neudělal to. V jeho starém srdci se probudila zvědavost.

„Tak lovec,“ zamumlal upír a sledoval, jak posel mizí v dálce. „Pojď, Dericku. Uvidíme, čí krev nakonec skropí tyhle staré kameny.“

KAP. 14 - Poslední zakázka

Hospoda U Zlomeného klasu ve Zlatohradu byla přesně tak ponurá jako celé město. Vzduch tu páchl kyselým pivem, vlhkou vlnou a beznadějí. Derick seděl v nejtmavším koutě, zády ke zdi, s kápí staženou hluboko do čela. Před ním stál hliněný korbel s tím nejlevnějším patokem, jaký hostinský nabízel.

Sáhl do koženého měšce u pasu a prsty prohrábl jeho dno. Dvě měděné mince. To bylo vše, co mu zbylo z odměny za hlavu bažinného trola, kterého ulovil před měsícem.

Už nejsem tak rychlý jako dřív, pomyslel si a nevědomky si promnul levé rameno.

Jizva pod košilí ho pálila pokaždé, když se změnilo počasí. Ten trol ho málem dostal. Stačil zlomek vteřiny, jedno uklouznutí na mokrém kořenu a Derick by skončil jako hromada drcených kostí v bahně. Lov monster byla hra pro mladé muže, kteří věřili ve svou nesmrtelnost. Derick už v ni dávno nevěřil. Bylo mu padesát a každé ráno mu připomínalo, že jeho tělo je jen sbírka špatně srostlých zranění.

Zvažoval, že by s tím seknul. Možná by si mohl najít práci jako ponocný nebo cvičit rekruty v hradní posádce. Ale kdo by stál o unaveného lovce se stříbrným mečem, který víc mlčí, než mluví? Navíc, bez peněz se člověk neusadí. Potřeboval by jednu velkou, pořádně zaplacenou ránu. Něco, co by mu zajistilo teplou postel a klidný důchod.

Ještě jeden pořádný úlovek, uvažoval a sledoval tanec plamene v krbu. Pak ty stříbrné hračky prodám a koupím si malou chalupu někde na východě, kde slunce svítí víc než tady v téhle zamračené části světa.

Jeho úvahy přerušilo bouchnutí dveří. Do hospody vtrhl studený průvan a s ním i zablácený, k smrti vyděšený muž. Rozhlížel se po sále, dokud jeho oči nespočinuly na Derickovi. Lovec byl ve Zlatohradu známý – jeho výbava, i když opotřebovaná, byla nezaměnitelná. Na stole vedle něj ležela kuše s podivnými symboly a u nohou měl opřený dlouhý meč, jehož rukojeť byla obalena kůží z mořského hada.

Posel z osady U tří dubů se zastavil u jeho stolu, lapal po dechu a z obličeje mu kapal pot smíšený s deštěm.

„Pane... pane Dericku?“ vyhrkl muž a klesl na kolena. „Prosím... starosta mě posílá. Přišlo to k nám. Ze staré věže.“

Derick pomalu zvedl hlavu. Jeho tvář byla jako vytesaná z žuly, protnutá hlubokou jizvou přes levé obočí. „Věž č. 8?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Ano, pane. Ta prokletá Osmička. Lidé umírají... bez krve. Viděli jsme ho. Vysoký, stříbrné oči... směje se nám ze stínů. Upír.“

Po posledním slově v hospodě nastalo ticho. I hostinský přestal utírat sklenice. Každý v království znal legendy o Osmičce, ale upír? To bylo něco, co patřilo spíše do starých pohádek, ne do reality jejich umírajícího světa.

Derick cítil, jak se mu v žilách rozlévá starý známý adrenalin. Směs strachu a soustředění. Upír. To nebyl tupý trol nebo hladový vlkodlak. To byla inteligentní, trpělivá a nesmírně nebezpečná stvůra. A také... nejlépe placená.

„Máte čím zaplatit?“ zeptal se Derick a jeho oči se zaleskly stejně chladně jako jeho zbraně.

Posel vytáhl malý plátěný sáček. „Vše, co osada má, pane. Stříbro, šperky po matkách... všechno vám dáme, jen když nás zbavíte toho stínu.“

Derick sáček vzal, potěžkal ho a pak ho schoval do kapsy. Vstal a hodil na stůl svou poslední měděnou minci za pivo. „Osmička je daleko a noc je dlouhá. Dej se dohromady, zítra ráno vyrážíme. A doufej, že tvé stříbro bude stačit na můj pohřeb, pokud neuspěju.“

Vytáhl svůj postříbřený meč jen o pár palců z pochvy. Modravý svit kovu se odrazil v jeho očích. Poslední zakázka. Cítil to v kostech. Buď získá svůj klid na východě, nebo jeho krev navždy zaschne na zdech Věže číslo osm.

KAP. 15 - Průzkum dravce

Osada U tří dubů připomínala spíše vězení než domov. Okna byla zabedněná, u vchodů visely svazky česneku a planých šípků a i psi se báli štěkat. Derick se ubytoval v sýpce, která stála na okraji vesnice. Odmítl měkkou postel v domě starosty; potřeboval mít přehled o okolí a necítit se uzavřený mezi čtyřmi stěnami.

„Zůstaňte uvnitř a po západu slunce neotvírejte nikomu, ani mně,“ nakázal vesničanům chladně, zatímco si na stole rovnal své vybavení: lahvičky se svěceným olejem, stříbrné hroty šipek, stříbrnou dýku a brousek.

Následujícího rána, sotva slunce vytáhlo paty nad obzor, se Derick vydal k Osmičce. Věděl, že ve dne je upír nejzranitelnější, ale také věděl, že upír nebude hlupák.

Když lovec dorazil ke Kamennému hřbetu, zastavil se v úctyhodné vzdálenosti. Vytáhl dalekohled – vzácný kousek mosazi a skla – a začal studovat věž. Polešova práce ho ohromila. I po staletích vypadala Osmička nezdolně.

Vysoká, s jediným vchodem, uvažoval Derick. Žádné stromy v blízkosti, na kterých by se dal ukotvit provaz. Úzké střílny, kterými neproleze ani dítě. Je to dokonalá past.

Pomalu se přibližoval a hledal stopy. Našel je u paty kopce. Zbytky roztrhané srny – kosti byly bílé, zbavené morku i krve. O kousek dál objevil v blátě otisk boty. Nebyl to hrubá podkovaná bota vojáka, ale jemná, špičatý střevíc šlechtice.

Jsi marnivý, Valerie, pomyslel si lovec. I v téhle pustině nosíš boty z jemné kůže. To tě prozrazuje.

Derick obešel věž v širokém kruhu. Všiml si, že břečťan na jižní straně je polámaný. Upír tudy zřejmě slézal dolů, když nechtěl použít hlavní vchod. Pak se podíval na samotný vrchol. Zřícené cimbuří vytvářelo v nejvyšším patře nechráněný prostor. Nahoře rostl jakýsi stromek, který Derick neznal.

Tam tě dostanu, rozhodl se. V úzkých chodbách máš navrch ty díky své rychlosti. Ale nahoře, tam mě bude krýt nebe a prostor. Musím tě vylákat ze sklepení až ke hvězdám.

Vrátil se do osady a začal sbírat poslední střípky informací. Ptal se nevěsty, co přesně viděla v tom záblesku blesku. Ptal se pastýřů na časy, kdy se ztrácel dobytek.

„Vždycky když vyjde měsíc nad Devítku, ozve se z věže takový kovový zvuk,“ vyprávěl starý kovář. „Jako by někdo brousil nůž o kámen.“

Derick přikývl. Nebyl to nůž. Bylo to skřípění starých zrcadel, se kterými si Valerius ve své osamělosti hrál.

Lovec si začal v mysli skládat plán. Nebude to čestný souboj. Bude to mechanická past. Věděl, že má jen jeden pokus. Pokud upíra nezasáhne první stříbrná šipka, Osmička se stane jeho vlastním mauzoleem.

Snědl kus tvrdého sýra, vypil lok vody a začal připravovat svou kuši. Slunce se pomalu klonilo k jihozápadu. Lovec se podíval na věž, která se v zapadajícím světle zdála být rudá, jako by byla nasáklá krví všech, kdo v ní kdy zemřeli.

„Užij si svůj poslední západ slunce, Valerie,“ zašeptal Derick a začal si nanášet na obličej černou mast, aby v noci neodrážel světlo měsíce. „Dnes v noci ti přijdu vrátit klíče od tvého nového domova.“

KAP. 16 - Hostina pro osamělého pána

Valerius stál v absolutní tmě pátého patra, nehybný jako jedna z Polešových žulových věží. Jeho stříbrné oči, schopné zachytit i ten nejslabší odraz hvězdného svitu, sledovaly pohyb na okraji planiny. Viděl toho muže už od chvíle, kdy opustil osadu.

Tak tohle je ten jejich spasitel, pomyslel si Valerius a v koutku úst se mu objevil náznak pobaveného úšklebku. Vypadá jako kus staré, vyčiněné kůže, kterou někdo zapomněl na dešti.

Upír sledoval, jak se Derick pohybuje kolem věže. Viděl, jak používá mosazný dalekohled, jak zkoumá stopy a jak si všímá polámaného břečťanu. Valerius musel uznat, že tenhle smrtelník má oči dravce. Nebyl to ustrašený vesničan s vidlemi, ani horlivý rytíř, který by s řevem vrazil do dveří. Tohle byl profesionál.

Cítil z něj stříbro. Ten pach byl pro Valeria odporný – ostrý, kovový, pálící v nose jako kyselina. Cítil ho na jeho šípech, na čepeli meče i v drobných amforkách u pasu.

Jsi zkušený, to ti musím nechat, uvažoval upír a lehce přejel drápem po kamenném cimbuří. Všiml jsi si břečťanu, všiml jsi si mých bot. Ale tvá kolena ti neslouží tak jako kdysi, lovče. Vidím, jak přenášíš váhu, když se shýbáš pro stopu. Slyším tvůj dech – je těžký, poznamenaný léty v prachu a blátě. Jsi sám. A jsi unavený.

Valerius cítil podivné vzrušení. Stovky let ho otupily. Zlaté pláně byly sice uklidňující, ale také nesmírně nudné. Derickova přítomnost byla jako první doušek vína po dlouhém půstu.

Chceš mě vylákat nahoru, odhadl Valerius Derickovu strategii, když viděl, jak se lovec dlouho díval na otevřené horní patro. Myslíš si, že pod širým nebem tvá kuše vyrovná mou rychlost. Chceš prostor, kde tvé stříbro může tančit.

Upír se odlepil od zdi a tiše jako kouř sestoupil o dvě patra níž. Jeho pohyby byly plynulé, bez jediného zavrzání starého kamene.

Jen přijď, starý vlku. Přines mi své stříbro a své jizvy. Bude to tanec, který tato věž nepamatuje od dob, kdy v ní umírali ti v modrých pláštích. Slíbil jsi jim můj konec, ale možná jim přineseš jen další příběh, kterým budou strašit své děti.

Valerius se zastavil u úzké střílny a naposledy se podíval na zapadající slunce. Cítil, jak se v něm probouzí stará, aristokratická krutost. Nechtěl Dericka zabít hned u vchodu. Chtěl ho nechat projít. Chce ho slyšet stoupat po těch troskách schodů, cítit jeho zrychlený tep a strach smíšený s odhodláním.

„Bude to zábava, Dericku,“ zašeptal Valerius do prázdné věže a jeho hlas zanikl v šustění křídel hnízdících netopýrů. „Už se nemůžu dočkat, až ochutnám krev, která v sobě nese tolik hořkosti a zkušeností.“

Upír se stáhl do nejtemnějšího kouta třetího patra a nechal hlavní vchod otevřený – jako tlamu, která čeká na svou kořist.

KAP. 17 - Tanec stříbra a stínu

Měsíc byl na obloze a poskytoval docela dost světla, přesně jak Derick doufal. Osmička se tyčila proti obloze jako černý prst ukazující k hvězdám. Lovec se blížil k patě věže s neuvěřitelnou lehkostí, jeho boty obalené měkkou kůží se sotva dotýkaly trávy.

Všiml si otevřeného vchodu. „Pozvání,“ pomyslel si a v krku mu vyschlo. „Ví o mně. Hraje si se mnou.“

Derick opatrně vyšplhal s kuší připravenou vystřelit a překročil práh. Patro páchlo hnilobou a starým prachem. Vytáhl malý křesadlový strojek a zapálil úzkou svíčku, která vydávala jen slabé modravé světlo. Tyhle svíčky byly dražší, ale ani sebesilnější vítr je nesfoukl.

„Vylez, Valerie,“ zašeptal Derick a jeho hlas se odrazil od holých stěn. „Tahle věž byla postavena pro vojáky. Pro lidi, co stáli v řadě. Ne pro parazita, co se schovává v suterénu.“

Odpovědí mu byl jen tichý, mrazivý smích, který jako by přicházel odevšad – ze stěn, z podlahy, i ze stropu nad jeho hlavou.

Derick začal stoupat po kamenném schodišti. Svíčku strčil dopředu do držáku na kuši a levou rukou vytáhl stříbrnou dýku. V druhém patře, kde kdysi bývala kuchyně, spatřil ve světle svíčky něco, co ho donutilo ztuhnout. Na zdi byl krví nakreslený symbol ciferníku. Osmička byla zakroužkovaná.

Fuuuuuu – závan studeného vzduchu mu proletěl těsně kolem ucha.

Derick instinktivně švihl stříbrnou dýkou za sebe. Ocel prořízla tmu, ozvalo se ostré cinknutí, jak narazila na kámen. Nikdo tam nebyl. Jen ozvěna kroků, které nebyly jeho.

„Jsi pomalý, lovče,“ ozval se Valeriův hlas z výšky. „Tvá kolena vrzají víc než staré schody. Cítím tvé srdce. Bije jako splašený buben.“

„To je buben k tvému pohřbu,“ odsekl Derick a vyběhl do třetího patra.

Tady se situace změnila. Valerius tu rozestavil zbytky starých zrcadel, která kdysi sloužila k signalizaci. V matném světle se v nich odrážely desítky Derickových tváří. Lovec se ocitl v bludišti odrazů.

Náhle se ze stínu oddělila postava. Byla tak rychlá, že Derick stačil jen zvednout kuši a vypálit naslepo. Stříbrná šipka roztříštila jedno ze zrcadel. V ten samý moment pocítil náraz do hrudi, který ho odmrštil proti zdi.

Z hrdla mu unikl výkřik bolesti. Záda narazila na tvrdou žulu a kuše zařinčela na schodech. Instinktivně tasil meč, který měl na zádech. Valerius stál pár kroků od něj a vytáhl s opovržlivým výrazem bronzovou dýku, tu kterou ve věži kdysi zanechali skřeti. Z ramene mu tekla hustá, černá tekutina – Derickova šipka z kuše ho přece jen škrábla.

Tady se Valerius zastavil. Díval se na Dericka, jak se s obtížemi zvedá, jak mu ruka šmátrá po meči a jak mu z koutku úst vytéká krev. V tu chvíli se v upírově mysli rozhostilo ticho. Viděl muže, který byl ochoten zemřít pro trochu stříbra a pár sedláků v osadě, kterou Valerius kdysi slíbil chránit. V hloubi jeho chladného srdce se pohnulo něco, co tam nemělo co dělat: úcta. Uvědomil si, že pokud Dericka zabije, zhasne poslední plamen skutečné odvahy na těchto pláních. Zůstane tu jen on – mrtvý stín v mrtvé věži. Na okamžik si přál, aby ho ten lovec skutečně dokázal porazit. Aby Zlaté pláně znovu patřily živým, a ne monstrům, jako je on sám.

To zaváhání trvalo jen vteřinu, ale pro upíra to byla věčnost. Jeho lidská maska se znovu napjala nenávistí a hladem, kterému nešlo poručit. „První krev pro tebe, lovče,“ zasyčel, aby zahnal vlastní pochyby. „Ale poslední bude moje.“ zasyčel upír a jeho lidská maska se začala rozpadat. Oči mu zaplály rudě a čelist se nepřirozeně prodloužila. „

Valerius se odrazil od zdi a vrhl se s dýkou vpřed. Derick v poslední vteřině opsal půlkruh svým mečem, upír však meč zablokoval dýkou a natáhl se druhou rukou s ostrými drápy k obličeji lovce. Ten si však levou rukou se stříbrnou dýkou instiktivně kryl hlavu. Ozvalo se odporné zasyčení, jak se stříbro dýky dotklo upírovy dlaně. Valerius uskočil zpět, jeho kůže na ruce se škvařila a dýmala.

„Tohle pálí, že?“ vydechl Derick, utíraje si krev z rozseknutého rtu.

„Došla ti šipka, starče. A mečem mě nezasáhneš, pokud se tě nebudu chtít dotknout,“ zavrčel Valerius a začal ho obcházet jako vlk.

Derick věděl, že v tomhle patře prohraje. Musel výš. Tam, kde prostor pracuje pro něj. Začal couvat k úzkému točitému schodišti vedoucímu na vrchol.

„Utíkáš? Do pasti, kterou jsi mi sám připravil?“ smál se Valerius a hnal ho před sebou.

Vyrazili do pátého patra, pod otevřené nebe. Tady, na vrcholu věže, vál silný vítr. Derick se zastavil u ohořelého signálního koše. Zbraně držel pevně, nohy široce rozkročené.

Valerius se zastavil na opačné straně plošiny. „Tady to končí. Žádná zrcadla, žádné stíny. Jen ty a já. Cítíš tu melancholii? Tahle věž viděla pády králů. Dnes uvidí konec tvůj.“

Upír se přikrčil k závěrečnému skoku. Derick neuhnul. Naopak, jednou rukou pustil meč a sáhl do brašny pro něco malého a kulatého.

Valerius věděl, co to je. Cítil v tom magii slunce. Měl čas uhnout. Měl rychlost na to, aby Derickovi zlomil vaz dřív, než amforka dopadne na zem.

Ale neudělal to. Místo úhybu se vrhl přímo proti lovci, jako by šel vstříc vlastnímu vykoupení.

Valerius vyrazil vpřed jako vystřelený šíp. V ten stejný moment Derick mrštil o zem křišťálovou amforku, kterou mu dali Zlatí mágové. „Sbohem, Valerie,“ zašeptal lovec.

Velmi krátký oslepující záblesk bílého, slunečního světla, uvězněného v magickém skle, prořízl noc. Nebyl to oheň, byla to čistá esence poledne.

Věž č. 8 se na vteřinu rozzářila tak jasně, že ji museli vidět až ve Zlatohradu.

Upír vydal zvuk, který nebyl lidský. Světlo ho zasáhlo v plném skoku. Jeho tělo se vteřinu zmítalo v křeči, kůže se měnila v popel přímo ve vzduchu. Ale setrvačnost byla příliš velká. Spálené, doutnající tělo Valeria narazilo do Dericka a oba se zřítili k okraji cimbuří a přepadli přes něj.

Ozvalo se prasknutí starého kamene.

Derick cítil, jak mu pod nohama mizí pevná zem. Upustil dýku a jednou rukou se zachytil o větev stromku, který vyrůstal z podlahy, druhou se snažil odstrčit upíra, který ho stahoval do propasti.

KAP. 18 - Pád stínu

Světlo z amforky pohaslo stejně rychle, jako se objevilo, a věže zahalila milosrdná, ale krutá tma. Derick visel za jednu ruku na větvi silné asi jako jeho palec, rameno mu křupalo pod náporem váhy a plíce pálily. Druhou rukou se chytal zdiva. Ucítil křečovitý stisk na své levé botě.

Valerius nebyl mrtvý. Magické světlo mu sežehlo kůži na obličeji a hrudi do ruda, jeho drahocenný oděv se změnil v černé cáry, ale nenávist ho držela při životě. Upír visel pod Derickem, oči mu žhnuly jako dva poslední uhlíky v popelu a s nelidskou silou škubal lovcem dolů.

„Jestli padnu já... ty půjdeš se mnou!“ zasyčel Valerius. Jeho hlas už nebyl sametový, byl to zvuk drceného skla.

Derick cítil, jak se kořeny stromku, kterého se tak zoufale držel, pomalu uvolňují ze staleté malty. Stromek se zlomil, jak byl přehnutý přes zbytky cimbuří.

„Pusť se, ty zrůdo!“ zařval Derick. Kopnul pravou nohou do upírovy hlavy, ale Valerius jen pevněji sevřel jeho kotník. Drápy mu projely kůží boty až do masa.

Derick viděl pod sebou pětadvacet sáhů hlubokou propast. Věděl, že pro upíra by pád na skály mohl znamenat jen dočasné ochromení, ze kterého by se v temnotě noci zotavil. Ale pro něj, pro starého muže s křehkými kostmi, to byla konečná.

Valerius se nepustil. S nelidskou plynulostí se začal přitahovat nahoru, až se jeho tvář ocitla jen pár centimetrů od Derickovy. Viseli tam spolu, zaklesnutí v děsivém objetí vysoko nad propastí.

Upír vypadal hrozně – sluneční magie mu spálila polovinu tváře, ale jeho stříbrné oči stále plály tou děsivou, prastarou inteligencí. Valerius jednou rukou sevřel Derickovo rameno, aby se stabilizoval, a druhou rukou mu zasunul svůj studený rytířský medailon za košili.

„Vrať ho... na Zlatohrad,“ vyhrkl Valerius a z úst mu unikl pramen černé krve. „Moje tělo už si vybralo. Hlad vítězí nad rytířem.”

Derick cítil, jak ho upírova váha neúprosně táhne dolů. Prsty mu začínaly klouzat a břečťan se nebezpečně napíná. Valerius ho nechtěl kousnout – věděl, že by to lovce zabilo okamžitě. Místo toho se mu podíval hluboko do očí a v tom pohledu byla čistá prosba o milost.

„Cítím tvé stříbro, lovče,“ zašeptal Valerius tak blízko, že Derick cítil pach starého prachu a krve.

Derick pochopil a uvědomil si svou hloupost. Jeho malý postříbřený nůž byl v pochvě u pasu, přesně mezi jejich hrudníky. Používal ho k práci a jídlu. Lovec se pustil břečťanu, nůž nahmatal a s výkřikem, v němž byla všechna ta nahromaděná hrůza i lítost, ho vrazil Valeriovi přímo pod hrudní kost.

Valerius ztuhl. Jeho tělo se v křeči prohnulo a z rány se okamžitě vyvalil šedý dým, jak stříbro začalo pálit jeho temnou podstatu. Upír se na Dericka naposledy podíval – a tentokrát to byl pohled člověka, který konečně našel klid.

„Sbohem..“ hlesl Valerius.

Jeho sevření povolilo. Upír se uvolnil a nechal se pohltit hloubkou. Derick, teď už o mnoho lehčí, se s vypětím všech sil vytáhl zpět na římsu. Ležel tam, lapal po dechu a v dlani svíral medailon se symbolem slunce. Z pátého patra se sneslo jen ticho a pár zbytků popela, které vítr rozfoukal dřív, než stačily dopadnout na zem.

Ležel tam, lapal po dechu a v dlani svíral medailon se symbolem slunce. Z pátého patra se sneslo jen ticho a pár zbytků popela, které vítr rozfoukal dřív, než stačily dopadnout na zem.

„Dokázal jsem to.“ zašeptal kamsi do prázdna. „Tvá věž je zase čistá, Arkaši.“ řekl, i když to jméno znal jen z legend.

Zůstal tam ležet dlouho. Osmička pod ním tiše rezonovala, jako by mu děkovala, že z ní sňal ten temný stín. Lovec přemýšlel, jestli se nakonec skutečně svého řemesla někdy vzdá a nakonec tu myšlenku zahnal. Zabíjet zlé stvůry ho nikdy nepřestane naplňovat. Ale byl tento upír skutečně stvůra? Když začalo vycházet slunce, Derick si ve světle prohlížel medailon. Bylo na něm velké Slunce a okolo něj napsáno jméno. Kargon. Zlatý rytíř.

Na zadní straně stála krátká, hluboce rytá dedikace:

„Kargonovi – mému meči a štítu. Aldric.“

Lovec pocítil chlad, který neměl nic společného s ranním větrem. Neozvobodil věž od monstra. Ukončil trápení muže, který kdysi tyhle pláně miloval víc než svůj život.

KAP. 19 - Píseň pro kamenné srdce

Talian nebyl obyčejný cestovatel. Byl to mág, ale ne jeden z těch "Zlatých mágů", kteří kdysi radili králi Aldricovi. Talian patřil k řádu, který nehledal zlato ani moc, ale porozumění. Celé roky cestoval po Manateře a hledal místa, kde se "země dotýká nebe".

Když dorazil k Osmičce, zastavil se a položil ruku na její drsný, lišejníkem pokrytý povrch.

„Tak tady jsi,“ zašeptal Talian a jeho oči, modré jako letní obloha, se rozzářily vnitřním světlem. „Osmý uzel. Arkaši byl génius. Postavil tě přesně na tepnu světa.“

Talian cítil v kameni všechno. Cítil Polešovu únavu při stavbě, Elianovu odvahu při pádu věže, i Derickovo smrtelné odhodlání. Ale pod tím vším cítil něco mnohem hlubšího – magickou rezonanci, která čekala na probuzení.

Věž byla v žalostném stavu. Horní patra byla otevřená dešti a vnitřek byl jen hromadou suti. Ale pro mága Taliana to nebyla ruina. Byla to loutna, která jen potřebovala nové struny.

„Je čas se probudit, Osmičko,“ usmál se Talian. „Už bylo dost krve. Teď se budeme dívat na hvězdy.“

Vyšplhal do věže a místo meče nebo kuše vytáhl z brašny kousek čistého křišťálu a starou, kůží vázanou knihu. První noc, kterou v troskách strávil, nezačal úklidem suti. Začal zpěvem. Starým, táhlým zpěvem v jazyce, kterému rozuměl jen kámen.

Talian Bílý nespěchal. Pro mága jeho řádu nebyl čas lineárním nepřítelem, ale spíše širokou řekou, po které se lze plavit oběma směry. Prvních několik týdnů strávil tím, že v troskách Osmičky prostě jen „byl“. Spal na holé zemi v druhém patře, pil dešťovou vodu a naslouchal. Naslouchal praskání žuly v ranním mrazu a šumění větru v prázdných střílnách.

„Každý kámen má svou paměť, Poleši,“ promlouval k dávno mrtvému staviteli, jehož jméno vyčetl z energetických otisků v základech. „A tvoje kameny mají velmi hluboké jizvy.“

Jednoho rána, kdy se nad Zlatými pláněmi zvedla mlha tak hustá, že věž vypadala jako ostrov v bílém moři, se Talian rozhodl, že čas příprav skončil. Vyšel na otevřené prostranství před věží, rozepnul svůj bílý plášť a bosýma nohama se zapřel do vlhké hlíny.

Vytáhl svou hůl z jasanového dřeva, zakončenou mléčným krystalem, a začal kreslit do země složité geometrické obrazce. Nebyly to náhodné čáry – kopírovaly přesně kruhový půdorys věže, ale přidávaly k němu linie, které směřovaly k ostatním jedenácti věžím, i když ty už byly dávno jen hromadami suti.

„Surge, lapis. Reverte ad ordinem,“ pronesl Talian a jeho hlas nezazněl jen v jeho hrdle, ale jako by se ozval z hlubin samotné země.

Nejdříve se nic nedělo. Pak se ale země začala jemně chvět. Rozbité žulové kvádry, které po staletí ležely v trávě napůl pohlcené hlínou a mechem, se začaly chvět. Z trosek se ozvalo praskání, jako by se obří zvíře protahovalo po dlouhém zimním spánku.

Talian zvedl hůl. Krystal na jejím vrcholu se rozzářil jasným, pulzujícím světlem, které prořízlo mlhu.

Pak se to stalo. První velký kvádr, který kdysi tvořil část cimbuří a nyní ležel rozbitý na tři kusy v příkopu, se pohnul. Nebylo to žádné trhavé smýkání. Kámen se prostě vznesl do vzduchu. Vypadalo to, jako by ztratil veškerou váhu, jako by ho nesl proud neviditelné vody. Úlomky se k sobě ve vzduchu přitiskly, praskliny v nich se zalily bílým světlem a kámen se zacelil, až nezbyla ani jizva.

Mág začal zpívat. Nebyla to píseň se slovy, byla to rezonance, která ladila s frekvencí žuly. Pod taktovkou jeho hlasu se do pohybu daly desítky, stovky kamenů. Byl to tanec obrů. Obří bloky základů se srovnaly, prach a staletá špína z nich opadaly jako suché listí.

Talian se pomalu otáčel kolem své osy a jeho hůl vedla balet materiálu. Viděl, jak se vnitřní kamenné schodiště, pobořené časem samo znovu splétá z trosek. Dřevo bylo dávno shnilé, a tak ho Talian nahradil kamennými deskami, které nechal vyrůst přímo ze zdí.

„Výš,“ pobízel magii. „Ještě výš.“

Těžké kvádry pátého patra, které kdysi orčí praky srazily dolů, stoupaly spirálovitě vzhůru jako hejno ptáků. Usazovaly se na svá místa s milimetrovou přesností. Talian necítil únavu, cítil euforii. Osmička se pod jeho rukama měnila. Už to nebyla ta ohořelá, smutná troska. Její povrch se začal lesknout – magie, která jím procházela, vyhladila drsný kámen do podoby šedého mramoru.

Celá rekonstrukce trvala od úsvitu do soumraku. Když slunce konečně kleslo za hory, Kamenný hřbet už nezdobila ruina. Stála tam věž, která vypadala, jako by byla postavena teprve včera, a přitom z ní vyzařovala autorita tisíciletí.

Talian klesl na kolena, vyčerpaný, ale šťastný. Věž nad ním tiše hučela, jako by si broukala stejnou píseň, kterou on před chvílí dozpíval. Prach se usadil a vzduch byl najednou neuvěřitelně čistý.

„Teď můžeme začít,“ vydechl Talian a podíval se na vrchol věže.

Tam, kde kdysi hořel signální oheň krále Aldrica, nyní nebylo nic. Ale mág věděl, že tam brzy umístí něco mnohem mocnějšího. Nebude to oheň, který varuje před válkou, ale maják, který bude stahovat moudrost z hvězd dolů přímo sem.

Vstoupil do věže. Vnitřek už nebyl temný a vlhký. Stěny jemně světélkovaly zbytkovou magií a schody byly pevné jako víra prvních stavitelů. Talian věděl, že zítra začne stěhovat své knihy a přístroje. Osmička už nebyla jen strážcem Zlatých plání. Stane se jeho domovem a pracovnou.

KAP. 20 - Sběratel hvězdného prachu

Když se prach z magické stavby usadil a Osmička zářila novotou, Talian se ubytoval ve čtvrtém patře. Stál tam teď masivní dubový stůl, desítky polic a podivné přístroje z mosazi a broušeného skla.

Talianův plán byl prostý, ale velkolepý: Věž č. 8 se měla stát Archivem věků.

„Kámen už pamatuje dost krve,“ řekl Talian, když do polic ukládal první svitky, které s sebou přivezl na hřbetě starého osla. „Teď bude pamatovat slova.“

Talian začal cestovat. Nejdříve prohledal ruiny ostatních jedenácti věží. V jejich základech, pod nánosem staletí, nacházel věci, které ostatní přehlédli: zrezivělé spony z uniforem Věžníků, rozbitá zrcadla, a dokonce i jeden Arkašiho původní deník, který zázrakem nepohltila vlhkost. Všechny tyto předměty nosil do Osmičky.

Vytvořil v druhém patře věže „Sál paměti“. Každý předmět tam měl své místo. Když se Talian dotkl Elianova zlámaného meče, věž mu skrze svou rezonanci pomohla vyvolat obrazy oné osudné noci, kdy Zlaté pláně padly. Mág tyto vize pečlivě zapisoval do nových knih.

Ale jeho hlavním cílem bylo páté patro. V nejvyšším patře, tam, kde kdysi Elianovi muži zapalovali signalizační ohně a kde Derick sváděl svůj poslední boj, nyní stál podivný přístroj.

Talian tam nenainstaloval signální hranici, ale Hvězdný lapač. Byl to systém čoček a krystalů, který nesledoval obzor, ale noční oblohu.

„Manatera není ve vesmíru sama, Osmičko,“ šeptal mág věži, když ladil ohniska krystalů. „Hvězdy nám vyprávějí příběhy o tom, co bylo před námi a co přijde po nás. My ty příběhy jen musíme zachytit, než zmizí v zapomnění.“

Osmička se pod jeho rukama změnila v obří ucho naslouchající vesmíru. Talian zjistil, že geometrické rozmístění všech dvanácti věží (i když ostatní byly v troskách) stále funguje jako obří anténa. Osmička byla jediným funkčním prvkem této sítě. Mág skrze ni začal přijímat „vibrace hvězd“ – obrazy cizích světů, zapomenuté magické formule a proroctví.

V okolí věže se začaly dít podivné věci. Lidé ze vzdálených osad, kteří se dříve věže báli, teď viděli z jejího vrcholu vycházet jemné modré světlo, které neblikalo jako oheň, ale zářilo klidně jako ranní hvězda. Strach se pomalu měnil ve zvědavost.

Talian však nebyl jen tichý badatel. Čím hlouběji nahlížel do „vibrací hvězd“ a historie kamene, tím jasněji viděl nebezpečí, které bylo mnohem plíživější než skřetí hordy. Manatera umírala zevnitř. Magické siločáry, které kdysi vyživovaly zemi a dávaly lidem sílu tvořit, slábly. Svět propadal tichému rozkladu – ne ohněm, ale lhostejností a zapomněním.

„Arkaši to věděl,“ uvědomil si Talian, když v základech studoval runy, které se pod jeho dotykem rozsvěcovaly jako staré žíly. „Těch dvanáct věží nemělo jen hlídat obzor před nepřáteli. Ony tvořily kotvy. Dvanáct bodů, které držely magický dech Manatery pohromadě, aby nevyprchal do prázdnoty vesmíru.“

Uvědomil si, že Osmička netrpí jen stářím. Trpí osamělostí. Je jako osamělá svíce v obrovské, chladnoucí katedrále. Pokud zůstane sama, magie Manatery se definitivně rozplyne a svět se změní v šedou pustinu bez snů a zázraků.

Talianův plán se v ten moment změnil. Už nešlo jen o sbírání historie pro mrtvé. Musel najít způsob, jak z Osmičky – té jediné oživené bašty – vyslat puls, který by probudil spící základy jejích jedenácti sester.

„Ty nejsi jen archiv, Osmičko,“ zašeptal Talian a ucítil, jak mu věž pod dlaněmi poprvé vědomě odpověděla jemným teplem. „Ty jsi srdce. A srdce musí pumpovat život do celého těla.“

Talian pochopil, že k obnově světa nestačí jen jeho magie. Potřebuje lidskou naději. Potřebuje, aby lidé znovu začali věži věřit, aby s ní žili a dýchali. Rozhodl se, že Osmička se stane matkou nového věku – místem, kde se lidé naučí nejen bojovat, ale rozumět kameni a zemi. Musel propojit moudrost minulosti s energií budoucnosti dřív, než se kruh definitivně rozpadne v prach.

KAP. 21 - Šepot v žule

Talian Bílý seděl uprostřed sálu ve třetím patře. Kolem něj v tichu levitovaly stovky drobných světélek, která osvětlovala police s knihami. Ale mág nečetl. Měl dlaně přitisknuté k vyhlazené stěně a oči zavřené.

Už několik týdnů cítil, že věž není jen mrtvý kámen. Při každém závanu větru, při každém dopadu dešťové kapky na cimbuří, věž zavibrovala způsobem, který připomínal tlukot srdce. Nebylo to však srdce z masa, ale srdce z krystalické mřížky žuly.

„Kdo jsi?“ zašeptal Talian do ticha.

V ten moment se v jeho mysli neozval hlas, ale obraz. Nebyl to jeden obraz, ale tisíce střepů paměti, které se slily v jeden pocit. Ucítil hrdost mladého Poleše, když osazoval první klenák. Ucítil mrazivý strach kapitána Eliana vteřinu před pádem. Ucítil hlubokou, nekonečnou samotu staletí, kdy v jejích chodbách hvízdal jen vítr, a palčivý hnus, který v ní zanechal upír.

Věž neodpovídala slovy, ale rezonancí.

„Jsem ta, která drží,“ zaznělo mu v nitru jako ozvěna hlubokého zvonu. „Jsem paměť země, která zapomněla své jméno. Jsem Osmička.“

Talianovi vytryskly slzy. Pochopil, že věž během těch staletí, skrze všechnu tu krev, magii a dokonce i skrze to hnízdo sokola, získala vlastní vědomí. Stala se „Golemem“ z kamene a historie.

„Ostatní jsou mrtvé,“ řekl Talian smutně a myslel na trosky zbývajících jedenácti věží.

Věž pod jeho rukama smutně zavibrovala. „Jsou v prachu. Ale jejich základy stále cítím. Jsou jako uťaté končetiny, které stále bolí. Ale ty... ty jsi mi vrátil dech, Poutníku. Ty jsi mi dal hlas.“

Následující měsíce se staly obdobím velkého dialogu. Talian s věží rozmlouval celé noci. Učil se od ní detaily, které žádná kronika nezachytila. Dozvěděl se o jemných magických liniích, které propojují Talufan, a o tom, jak Osmička trpí tím, že je na svůj úkol sama.

Věž mu ukázala, že její kameny nejsou jen stavební materiál, ale „živé buňky“. Pokud by se našel někdo, kdo by jim rozuměl, mohl by z jednoho jediného kamene Osmičky „vypěstovat“ základy pro novou věž.

Talian pochopil své poslání. Nebyl tu proto, aby jen bádal. Byl tu proto, aby z Osmičky udělal srdce nového světa.

Začal do věže zvát lidi z osady U tří dubů a dalších samot. Zpočátku přicházeli s bázní, křižovali se a šeptali si o upírovii. Ale Talian je nechal položit ruce na kámen. Nechal je „slyšet“ šepot věže.

„Tato věž nechránila lidi jen před skřety,“ říkal jim mág, zatímco nad nimi Osmička jemně světélkovala. „Ona vás milovala jako své děti. Každý její kámen byl položen proto, abyste vy mohli žít.“

Melancholie kraje se začala rozplývat. Lidé začali u paty věže stavět první domy. Nebyly to narychlo sbité boudy, ale poctivé kamenné chalupy. Osmička jim totiž „napovídala“, jak kámen opracovat a kde kopat pro vodu.

Kolem Věže č. 8 vyrostla vesnice, kterou lidé pojmenovali Arkašiho Naděje. Nebyla to vojenská pevnost. Byla to vesnice učenců, řemeslníků a snílků. Nad nimi se tyčil stříbrný monolit věže, který už nehlídal hranice, ale hlídal jejich sny.

A v pátém patře, u Hvězdného lapače, stál Talian a malý bystrý chlapec z vesnice, který měl v očích stejný plamen jako kdysi Poleš.

„Mistře,“ zeptal se chlapec a díval se na východ, k troskám Sedmičky. „Věž mi dnes v noci říkala, že se jí stýská po sestře. Můžeme ji jít probudit?“

Talian se usmál a pohladil žulové cimbuří, které pod jeho rukou spokojeně zapředlo. „Můžeme mladý Poleši. Můžeme. Ale nejdřív se musíš naučit, jak kamenu zpívat.“