Vinosice

Víte, já už jsem toho zažil hodně. Bojoval jsem se smrdutým říčním trolem. Pronikli jsme do skřetí jeskyně plné hnijících zbytků masa a kostí. Vyháněli jsme havěť z městských stok. Vždycky jsem si myslel, že mě hned tak něco nerozhodí. Co se ale stalo minulého léta, to mě poznamenalo navždy.

Tehdy jsme dorazili do Vinosic a ubytovali se v místním hostinci U žáby. Byla to vesnice chráněná ze všech stran okolními městy a málokdy se zde událo něco výjimečného. Většina lidí si hleděla svého – pěstovali zeleninu, ovoce, chovali drůbež a dobytek, ale především se starali o své vinice.

U večeře jsme se dozvěděli, že místní už celé měsíce trpí krutými průjmy, bolestmi břicha a zvracením.

„Určitě zkažená voda,“ mudroval u stolu náš lukostřelec Karol a mával přitom mastným kuřecím stehnem. „Stačí, aby do studny spadla nějaká chcíplá krysa, začala tam tlít a hned serete dál, než dohlédnete.“

Jenže to nebyl tento případ. Hostinský nám ubrečeně vysvětlil, že studnu kompletně vyčistili, ale problém přetrvával. Pokrčili jsme tehdy rameny, opili se místním vínem, které naštěstí teklo proudem, a šli spát.

Ráno nás ale probudil šílený jekot. V noci začalo pršet a vesničané venku vyváděli, jako by nastal konec světa.

„Co blázní, sakra?“ zamumlal jsem, promnul si zalepené oči a vykoukl z okna.

Na první pohled to byl normální letní déšť. Když jsem se ale zadíval pozorněji, všiml jsem si podivné, husté pěny v kalužích. Mraky na obloze měly navíc takovou podivně nažloutlou, až játrovou barvu. Vystrčil jsem ruku z okna a nechal si pár kapek dopadnout na dlaň. Přičichl jsem. Pak jsem si olízl prst. A v tu ránu mi to došlo.

„Chlapi, vstávejte!“ zařval jsem do pokoje. „Z nebe prší moč!“

Během několika minut byl ostrý zápach čpavku úplně všude. Ta událost mě naprosto šokovala. Dlouho jsem přemýšlel, jak je to vůbec přírodně možné. Jak sakra mohou pršet chcanky?

Sešli jsme se dole v šenku, kde už se nedalo dýchat. Hostinský nám s kapesníkem na nose oznámil, že rychtář svolal krizovou schůzi. Jakmile přestane pršet, máme se všichni sejít na rychtě.

Žlutý déšť ustal až po poledni. Na nádvoří zůstaly jen žluté louže a chomáče bílé pěny, které vypadaly jako zkažená šlehačka. V rychtářově síni se mačkaly desítky lidí a hulákali jeden přes druhého.

„Co budeme dělat?“

„Jak se to mohlo stát?!“

Rychtář vylezl na stupínek, praštil pěstí do stolu a zařval: „Ticho! Uklidněte se, prosím! To, co se stalo, je nesmírně zvláštní. Nikdo z nás se s tím ještě nesetkal, ale musí pro to existovat logické vysvětlení. Uděláme všechno pro to, abychom zjistili příčinu tohoto žlutého deště a zajistili, aby se už neopakoval.“

„A co když začne pršet i to druhé?!“ zaječel někdo z davu a vesničané začali opět zmateně a hystericky hulákat.

My jsme však měli namířeno do Hronasu, kde na nás čekal šéf s další zakázkou. Bylo nás pět ostřílených veteránů, bojovníků a šermířů. Už jsme balili vybavení a zásoby na vůz a doufali, že stihneme dojet alespoň do Hratají, když vtom za námi na náves dokulhal rychtář.

„Prosím, veteráni, vyslechněte nás,“ žadonil.

Vedle něj stála vrásčitá stará žena. „Tady Rita tvrdí, že za to může její syn Torleján.“

Stařena předstoupila, žmoulala si šátek a spustila: „Víte, můj syn měl vadu. Narodil se bez čichu. Zato měl po mně jisté magické nadání. Cítím jeho stopu a věřím, že je to jeho práce. Už jako malého ho všechno zajímalo a neměl žádné zábrany. Pitval zvířata a strašně rád si hrál s vlastními výkaly. I když jsem ho nesčetněkrát řezala a opakovala mu, že se to nedělá, nějak ho to hovno prostě přitahovalo. Děti se mu smály a nikdy neměl kamarády. Když mu bylo patnáct, odešel. Občas jsem ale jeho magii v okolí cítila. Mezi matkou a synem zkrátka existuje pouto.“

Evžen se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Takže kluk nemá čich, miluje hovna, umí čarovat a zdrhnul z domova. To zní jako ideální materiál na pořádný průser.“

Rita pokračovala: „Abyste rozuměli, magie je zvláštní. Většina mágů čerpá energii z věcí nebo elementů, které jí mají oproti okolí nadbytek. Často ze sebe samých. Proto je roh jednorožce nebo kořen mandragory tak mocný – jsou nasycené energií. Lze to ale provést i naopak, s věcmi, které v sobě žádnou energii nemají. Na tom je částečně postavena magie země. Bojím se, že si můj syn zahrává s mocí, které sám nerozumí. Není zlý, nikdy nikomu neublížil. Je spíše ukřivděný. Kvůli jeho... exkrementální zálibě se mu všechna děvčata vyhýbala.”

Na chvíli se odmlčela: „Moje ranní věštba ukázala, že se skrývá na severozápadě, asi dvě míle odsud v lese.“

Rychtář ji přerušil a zašustil měšcem: „Prosím, pomozte nám. Nabízím třicet stříbrných, pokud tam zajdete, zjistíte, co se děje, a Torlejána přivedete zpět. Po dobrém, nebo po zlém. Nechceme mu ublížit ani vyvolávat nepokoje mezi místními chceme ten problém vyřešit a myslím, že vás nám seslalo samo nebe.“

Odměna byla slušná a navíc v nás hlodala zvědavost. Nakonec jsme souhlasili.

Koně i vůz jsme nechali ve vesnici a vydali se pěšky podél potoka proti proudu, přesně jak Rita poradila. Netušili jsme, do čeho lezeme a doufali, že si přijdeme na snadný peníz.

Asi v polovině cesty lesem jsme si uvědomili, že kolem utichl veškerý ptačí zpěv. Dokonce i veverky zdrhaly na opačnou stranu. Vzápětí nás do nosu udeřil tak strašlivý zápach výkalů, že nám okamžitě vyhrkly slzy do očí. Potok se zbarvil do sytě hnědé barvy. Plaval v něm všemožný hnus – srnčí a zaječí bobky, koňské koblížky, lidská lejna a rozbředlé sračky.

„Sakra, to není potok, to je tekutá latrína!“ odplivl si Radovan a natahoval krk, jak se mu zvedal žaludek.

Smrad to byl nepředstavitelný. Okamžitě jsme ustoupili dál od břehu hlouběji do lesa.

Po nějaké chvíli Richard, který šel o něco napřed, náhle zvedl ruku a ukázal před sebe. V lese se tyčila zeď vysoká asi dva sáhy, uplácaná z hlíny a kamení. Když jsme však přistoupili blíž, humor nás přešel. Zeď byla z větší části tvořena hnijícími ostatky lesní zvěře, kostmi a především tunami slepených lejn.

Měli jsme co dělat, abychom se na místě nepozvraceli. Kolem kroužila mračna obřích tlustých much a zběsile nám sedala na obličeje a ruce. Ta hradba sahala, kam až oko dohlédlo, a stáčela se do obřího kruhu.

„Ty vole, co to je za fekální architekturu?!“ zaklel sprostě Servác a tiskl si k nosu kapesník, který už byl skrz naskrz propocený.

„Musíme najít vchod,“ navrhl jsem. „Nikomu z nás se asi nechce po téhle hovnové stěně šplhat.“

Obešli jsme ji celou dokola, ale nenašli jsme ani škvíru. Kluk se zabarikádoval dokonale. Richarda tehdy napadlo pokácet nedaleký smrk tak, aby padl kmenem na zeď. Mohli jsme pak po něm vylézt nahoru jako po lávce.

Po deseti minutách usilovné práce se smrk se skřípáním zřítil a opřel se o hradbu. Opatrně, abych neuklouzl, jsem vyšplhal nahoru a nahlédl dovnitř.

Uprostřed kruhu stála podivná věžovitá budova, celá splácaná z hlíny a trusu. Puch zde dosahoval takové síly, že by to zabilo i orka. Přes hustá hejna much bylo sotva vidět a jejich bzučení bylo k zešílení. Oháněli jsme se zbraněmi a ošívali se, jak nám ten hmyz lezl do očí a úst.

„Torlejáne!“ zařval jsem z plných plic.

Ticho.

„Torlejáne!

„Jděte pryč!“ ozval se konečně hlas z útrob budovy.

„Poslala nás tvá matka Rita! Pojď ven, vrátíme se do Vinosic. Společně ten problém vyřešíme!”

„Koupíme ti třeba mýdlo.“ zašeptal zdola Karol a uchechtl se.

„Já nemám problém! To vy máte problém!“ odštěkl hlas.

V tu chvíli se na střeše budovy objevil mladík. Stačil jsem jen zaznamenat, jak Torleján tiše zamumlal nějaké zaklínadlo a opsal rukama rychlé gesto.

Servác stojící pode mnou na zemi náhle zařval: „Chlapi, bacha! Ta stěna ožívá! A hýbe se!“

Z hradby se na dvou místech odlouply hnědé postavy. Vypadaly jako pokřivení, podsadití trpaslíci s krátkýma nohama a mohutnýma rukama. Jejich hlavy byly bez uší a vlasů, obličeje tvořila jen beztvará, tekutá lejna.

Jeden z těchto hovnových elementálů dopadl při odlepení na všechny čtyři, okamžitě však vyskočil a vrhl se na Serváce. Radovan nezaváhal a zblízka na tvora vypálil z kuše. Šipka mu prořízla obličej a prolétla hlavou, jenže netvor si toho ani nevšiml. Díra se v mžiku sama zcelila s hlasitým mlasknutím.

Karol, náš zkušený lukostřelec, vzápětí prošpikoval druhého elementála ostrým loveckým šípem. Projektil uvízl hluboko v břiše a hliněný golem z útrob jen temně a nespokojeně zabublal.

„To nepomáhá, šípy v nich prostě mizí!“ křičel Karol a natahoval další tětivu.

Seskočil jsem ze stromu přímo na jednoho z nich a srazil ho k zemi. To byla chyba. Okamžitě jsem si vyvrtl kotník a obě nohavice měl rázem plné exkrementů. Servác sice ležící kupu proklál mečem, ale hmota se na zemi znovu vesele spojovala. Druhý elementál po nás mezitím začal s obdivuhodnou přesností házet kusy hradby.

„Formaci!“ řval Servác.

Stáhli jsme se do obranné formace v čele se Servácem. Jako jediný nosil velký štít a kryl nás před létajícími lejny, která s pleskáním narážela do kovu. Zápach byl tak drtivý, že se nám všem obracel žaludek. Tvorové naštěstí nebyli v boji příliš zruční. Evženovi se podařilo jednomu z nich useknout sekerou ruku – sice hned začala růst  nová, ale aspoň jsme ho zdrželi. Druhého jsme zatlačili kombinací štítu a seků. V té chvíli jsme však už byli všichni od hoven od hlavy až k patě.

„Jestli tohle přežiju, budu se do smrti mýt dvakrát denně“ prskal Karol, když mu kus bláta přistál na rameni.

Náhle se z druhé strany zdi ozval šílený smích. Jak jsme urputně bojovali s těmi exkrementy, nevšimli jsme si, že Torleján mezitím vylezl na obvodovou hradbu přímo nad nás. Byl celý zmazaný, smál se jako pominutý a v očích mu plála čistá nepříčetnost.

„Tohle vás naučí, vy hrdinové!“ zaječel.

Před našimi šokovanými zraky si stáhl hnědé kalhoty, vystrčil na nás bledou zadnici a prdl takovým způsobem, že se otřásla země a ze stromů padalo jehličí. Všem se nám definitivně obrátil kufr. Zakryli jsme si obličeje rukama a začali ustupovat. Z jeho útrob se vyvalil hustý zelený plyn, doprovázený masivní sprchou kousků hoven a sraček, které létaly jako šrapnely na všechny strany.

Pak Torleján teatrálně luskl prsty.

„A sakra,“ stihl jsem jen říct.

Zelený plyn se okamžitě vznítil. Vteřinu nato nás obklopil masivní hořící mrak. Většina much se v tom pekelném žáru proměnila v padající jiskry. Oči nás pálily k zbláznění, uškvařilo nám to vlasy i vousy a na tvářích naskákaly bolestivé puchýře. Do toho všeho po nás zbylí elementálové dál metali své hovnové koule.

To už na nás bylo moc.

„Ústup! Ústuuup!“ řval jsem.

Otočili jsme se a utíkali pryč, co nám nohy stačily. Ten děsivý, šílený smích se za námi lesem táhl ještě hodně dlouho. Evžen s Radovanem se po pár stech metrech museli zastavit, padali na kolena a zvraceli.

Ve Vinosicích jsme skočili do rybníčka, svlékli se a drhli ze sebe ty sračky. Mnoho z naší kvalitní kožené výzbroje bylo zničené. Vesničané se zdálky dívali, dávaje si ruku před ústa. Asi po dvou hodinách jsme se usušili, vzali si záložní oblečení a se svým vozem nadobro to prokleté místo opustili. Rychtář se nás snažil zastavit a dozvědět se víc, nikomu se nám ale nechtělo mluvit o tom, co jsme zažili.

No takže tak.

Bojím se, že ta tato nová forma magie bude časem běžnější a běžnější. Zdá se neškodná, ale všem nám pak naskočily boláky, objevily se bradavice, měli jsme průjmy, horečky a trvalo dlouho, než jsme se z toho dostali. Mluvil jsem o tom s jedním mágem v Hronasu a ten tento typ magie označil za Kopromagii.

Tito Kopromanté nebo Kopromágové využívají přirozenou magickou prázdnotu exkrementů a dokáží využít tuto nerovnováhu magie oproti prostředí, jako je voda, vzduch nebo země. Exkrementálové, jak jsme je společně nazvali, jsou pak tvorové tvoření výkaly, ovládaní mágem stejně jako ostatní elementálové nebo nemrtví.

Samozřejmě neexistuje naštěstí žádná škola kopromancie a tito mágové jsou experimentující samouci. Mnozí i snad sami zahynou na infekci stejně jako mnoho ohnivých mágů pohltí jejich vlastní plameny. No. V některých kulturách prý mrtvé ve svých hrobech zapečeťují proti vzkříšení a chrání se tak před nekromanty, kteří by mrtvé mohli chtít probudit. Nerad bych se dožil doby, kdy budeme muset to samé dělat s našimi bobky, aby je někdo nezneužil. Kam ten svět spěje.