Uranos

Podíval se z okna a prohlédl si ulici. Byla noc a pršelo. Přesto občas zahlédl hlídku nebo jiné postavy v dlouhých pláštích. Sedl si do křesla, nacpal do dýmky trochu tabáku a přemýšlel. Pokud někdo chce převzít kontrolu nad Hronasem, pak to nebude jen tak někdo. Město to bylo obrovské, jedno z největších na Talufanu. Leželo na křižovatce obchodních cest a denně přijížděly tisíce lidí a jiných ras. Byla to vlastně taková velká dílna východní části kontinentu a říkalo se, že to, co nevyrobyli trpaslíci, to bylo vyrobeno v Hronasu. Byli tu truhláři, řezbáři, kameníci, kováři, dráteníci a snad všechna řemesla, na která si vzpomenete. Dokonce se tu vyráběli palné zbraně, ale skoro vždy pod dohledem trpaslíka. Ve městě byla špína, nepořádek a strašný smrad nejen z koželužen. Staré stoky vybudované před více jak 200 lety nedokázaly držet krok s rychle rostoucím městem a tak byly ulice plné bahna. Říkalo se tomu bahno, ale všichni dobře věděli, co to je. Každý při chůzi vyhledával suché dlažební kostky nebo kameny, na které by mohl bezpečně šlápnout a neušpinit se. Navíc se tu špatně dýchalo, především v zimě se kouřilo ze stovek komínů a z dálky město vypadalo, jako by ho zasáhl požár. Voda z řeky Arva, která městem protékala, by se dala před městem snad i pít, ale na konci města byste si v ní ani ruce neumyli.

Proč by někdo chtěl takové město ovládnout? Je pravda, že se tu dala vydělat spousta zlatých. Dlouho zde žije několik velmi zámožných rodin, několik šlechticů a lordů, spousta bohatých měšťanů. Město nyní oficiálně řídila Velká rada, čímž se lišilo od většiny ostatních měst, která přímo podléhala Císaři. Hronas si překvapivě dokázal udržet nezávislost. Byl to svobodný městský stát uprostřed Říše. Velkou radu tvořilo třicet významných osobností a ti hlasováním rozhodovali, kdo zůstane, kdo bude z rady vyřazen a kdo zaujme jeho místo. Byla tam celkem různá směs radních. Většinou aristokraté, několik vlivných podnikatelů, kteří si chtějí zajistit jejich obchody, pár mágů, kteří měli podporu ze sousedních zemí výměnou za informace a také tu bylo pár vysloužilých generálů, se kterými nikdo nechtěl jít do střetu a jejich taktické myšlení nejednou prý zachránilo město před nájezdem hordy orků a goblinů z východu. Město bylo obehnáno vysokými hradbami a četnými obrannými věžemi, jen blázen by na něj útočil, ale skřeti to pravidelně dělali, většinou každých pět let.

Tak, kdo by chtěl získat kontrolu nad Hronasem? V dopise bylo napsáno jen: “Přijeď, potřebujeme tě. Hronas je ve velkém ohrožení.” Kdyby v dolní části pergamenu nebyla magická pečeť, hodil by psaní do kamen.

Uranos byl čaroděj. Jeden z těch lepších, ze staré školy, ne jako ti noví, co touží ovládat plameny nebo blesky a pak tím dělat dojem na ženské nebo se povyšovat nad ostatní. Uranos jen toužil vědět, jak funguje svět a s věděním postupně přicházela stále větší a větší moc. Za mlada byl hodně zvědavý - velmi zvědavý, ale postupně začal být i obezřetný, jinak by se nedožil 93 let. Přemýšlel, co vše prožil, když v tom zaslechl, jak jde někdo nahoru po dřevěných schodech.

“Buď zdráv Salváci.”

Dveře se otevřely a v nich stál starý mág s šedivým plnovousem ve velmi krásném zlatě zdobeném hábitu s kloboukem a dřevěnou holí, na jejímž vršku byl černý kámen. Na nose měl brýle a trochu překvapeně se mračil.

“Co mne prozradilo?” zeptal se.

“Dole pod schody mám magický alarm. Divím se, že sis ho nevšiml,” odpověděl Uranos.

“To bude tím, že jsem celý nervózní a nebo už senilním. Navíc optická magie mi nikdy moc nešla a ten tvůj alarm byl předpokládám neviditelný. To je dobře, žes přijel.”

Salvác zavřel dveře a sundal si klobouk, který byl úplně suchý, i když venku lilo.

“Posaď se a řekni mi už, co má znamenat ten dopis. Co se děje?”

Salvác začal potichu vyprávět.

“Nevím jistě oč jde, ale děje se příliš mnoho podezřelých věcí. Už delší dobu panuje ve Velké radě přesvědčení, že by se město mělo vyčistit od splašek, plánuje se rekonstrukce a rozšíření stok a také čistírny špinavé vody. V plánu je také zapojení městských stráží a městské gardy, budou se rekrutovat čističi ulic a vynašeči smetí. Za městem je takový velký dolík, tak se bude odpad odvážet tam. Radní chtějí omezit počet osob ve městě, prý je to takto neudržitelné.”

“Ale vždyť se tu všichni topí v bahně, zdá se mi to docela rozumné,” namítl hned Uranos.

“Počkej, to není všechno. Problém je, že se do města dostaly zvěsti, že zelené kůže plení vesnice na východě. Je to sice hodně daleko, ale lidé mají obavy. Rada samozřejmě všechny opakovaně ubezpečuje, že městu nic nehrozí, není se čeho bát a za hradbami jsme tu v bezpečí. Trpaslíci jsou obviňováni, že kradou lidem práci, že jsou chamtiví a ať se vrátí do svých nor, odkud vylezli a kam patří. Mnoho jich z města odešlo.

Rada také zvedla poplatky. Vždycky se platily desátky, ale nyní chtějí sedminu. Dovedeš si to představit? Jeden den v týdnu lidé pracují zdarma. Také se zavedla cla, takže obchod se zpomalil a mnoho obchodníků se Hronasu radši vyhne. Ba co víc, v posledních měsících se značně zvedl počet krádeží a přepadení, takže chce rada omezit držení zbraní, že prý si s tím městská hlídka a garda poradí.

Před dvěma týdny zmizel radní Gomeš, byl to jeden z těch starých generálů, který stále dokola tvrdil, že pokud nic neuděláme, pak skřeti jednoho dne město dobudou. Nikdo neví, kde by mohl být, naposledy ho viděli na maškarním bálu, odcházel s nějakou ženou a tu taky nikdo neviděl a jelikož měli všichni masky, tak nikdo neví, kdo to byl.

Cítím, že se tu děje něco velmi špatného, ale nevím co. Potřebujeme tvou pomoc, Urane.”

“To vážně vypadá zle. Koho rada vybrala za Gomeše?” zeptal se Uranos.

“Nějakého mladého floutka, který hezky vypadá a hezky mluví. Erwin se jmenuje. Erwin Gal. Stále klábosí o čistotě, odstraňování odpadků a recyklaci, ačkoliv nikdo neví, co to je.”

“Máš jeho vlas?” zeptal se Uranos.

“Ale jistě, tady.” vytáhl Salvác z kapsy obálku. “Nic jsem ale nenašel. Je čistý.”

“Kdo předsedá radě?”

“Baltazar Zlatohradský”

“Nebýval tam Frederik z Kipštejnu?”

“Ten odstoupil asi před půl rokem a vrátil se zpět na svůj hrad. Je to trochu divné, viď? Co ho k tomu asi vedlo?” zamračil se Salvác.

“Pokud Frederikovo místo zaujal Baltazar. Kdo nastoupil do rady místo něj?”

“Lady Cecilie. Cecilie z Junkenbergu. Její vlas nemám. Bydlí nedaleko se svým mužem v takovém menším paláci. Každopádně myslím, že si dorazil právě včas, zítra se koná velká oslava. Během noci bude možné pozorovat zatmění měsíce. Oslava se koná ve velkém sále v hradním paláci a budou tam všichni významní představitelé. Seženu nám vstupenky.”

“Skvělý nápad. Je s námi ještě někdo?”

“Mám ve městě několik informátorů a přítele alchymistu, který sdílí mé obavy, proto jsme se rozhodli raději ti poslat zprávu tajně. Nevíme, kdo za tím vším je. Na oslavě bohužel žádné spojence nečekejme, bude to tam plné lží a intrik.”

“Samozřejmě. Alespoň dobré jídlo tam snad bude. Rád tě opět vidím Salváci.”

Staří přátelé se domluvili na dalším postupu a na noc se rozloučili. Salvác měl za úkol sehnat vstupenky a Uranos chtěl navštívit Cecilii, ta ale nebyla doma a hubený služebný jen suše oznámil, že lady je ve městě a připravuje se na oslavu, vybírá šaty a celý den bude zaneprázdněna. Čaroděj se tedy taky rozhodl připravit se a koupit si nový plášť, vždy měl rád tmavě modrou. Ve městě byl jen jediný obchod, co za to stál. Zlatý pergamen byl obchůdek v Děravé ulici a prodávaly se tu magické amulety, prsteny, svitky, hole, klobouky a hábity, přívěšky, křišťálové koule a magické přísady, drcená netopýří křídla, žabí uši, dračí chmel nebo klasický kořen mandragory. Většina věcí byla bez jakýchkoliv zvláštních schopností, spíše určená pro obyčejné lidi, kteří toužili magii ovládat nebo se jí naopak báli. Skutečné čarodějné přísady, magickými vlákny opletené předměty a artefakty byly pro běžné měšťany cenově nedostupné. A stejně jen pravý mág dokázal rozpoznat, jestli to či ono k něčemu je.

“U dračích zubů, není to Uranos? Dlouho ses tu nezastavil,” pozdravil s jízlivým tónem stařec za pultem s černými vousy v zeleném kabátku, kterému se přes tvář táhla ošklivá jizva a chyběl mu kus ucha.

“Ano, asi sedm let. Vypadá to tu stále stejně, Porte,” odvětil Uranos.

“Za to ty jsi pěkně zešedivěl, starej Urane. Co tě sem přivádí?” zeptal se Portos a dal si ruce v bok.“

“Chci se jen podívat. Jak se máš? Jak jde obchod? Slyšel jsem, že se zvedly daně a taky snad, že se chystá velké čištění města.”

“Dobře víš, že čarodějů je málo. Magické nadání má asi jedno dítě z deseti tisíc, ale chodí mi sem pověrčivé ženské a mladí spratci. Každopádně já čištění celkem vítám, něco se s tím bahnem už musí udělat. Daním se já umím vyhnout,” usmál se Portos.

“A co ty změny v radě? Prý zmizel starý Gomeš,” zeptal se Uranos

“Hele, přišel sis povídat, nebo si taky něco koupíš? Jo, slyšel jsem to, ale ze všech těch aristokratů a politků se mi dělá na nic.”

Uranos ukázal prstem na polorozpadlý plášť a klobouk, který byl celý kompletně zaprášený.

“Chci tohle. Můžeš to přizpůsobit mé velikosti? A vyčistit samozřejmě. A nevšiml sis ničeho divného?”

“Nevybral sis špatně.” Portos zvedl krátkou dřevěnou hůlku a řekl: “Namiridini”. Všechen prach z pláště i klobouku vmžiku zmizel. Iluze staroby se rozplynula a objevil se nádherný tmavě modrý, zlatémi nitěmi vyšívaný plášť a klobouk. “Dobře víš, že ten plášť je protkán zlatem, velmi dobře usměrňuje magii. Chci za něj dvě stě zlatých. Když už jsme u toho zlata, někdo tu v Hronasu musí vyrábět zlato ze stříbra, i když je to zakázané.”

“Dám ti padesát a vezmu si ampulku živé vody. Proč si to myslíš?

“Sto padesát. Všiml jsem si toho, když jsem chtěl doplnit stříbrné kotlíky do skladu. Nikde neseženeš ani stříbrný jídelní nůž. Dokonce mám pocit, že i stříbrňáků je nějak méně.”

“Sto a vezmu si i ampulku svěcené vody a česnek,” nabídl Uranos.

“Dobře, tak sto. Beru, ale svěcenou vodu nemám, tohle není chrám Tilipiny”

Uranos vyndal z torny kožený měšec plný zlatých mincí, byl velmi bohatý a čím byl v životě mocnější čaroděj, tím méně pro něj peníze dávaly smysl. Vysypal zlaté na stůl před Porta, natáhl ruku nad mince a pronesl zaklínadlo: “Enco numero.” Mince se seřadily do deseti sloupečků po deseti. Bylo tam přesně sto zlatých mincí a na většině z nich byl vyražen portrét krále Piklera. “Tos nemusel” řekl Portos.

“Porte, s tou jizvou mne to mrzí, ten vlkodlak nás tenkrát překvapil.”

“Hm, hm, byl jsem holt blíž, tak skočil na mne.”

“Asi ano. Jdu dnes na oslavu do hradu, nejdeš taky?” zeptal se Uranos a vzal si plášť a klobouk.

“To by mne musel někdo pozvat a kdo by stál o starého dědka, kterému chybí ucho.”

“Dobře, tak zase někdy, díky starý brachu, ať Tě Hortes provází.”

Uranos a Salvác se sešli v sedm hodin večer před hradním palácem. Přicházela spousta lidí, většinou v párech, ženy v krásných plesových šatech a muži v honosných oblecích. “Máš nějaký plán Urane? Nějak se mi to přestává líbit,” postěžoval si Salvác. “Budeme hovořit, jíst, zjišťovat informace, všímat si nesrovnalostí a pokusíme se zjistit, co se vlastně děje,” vysvětlil Uranos.

Když se přiblížili ke vstupu do haly, oslovil je sluha v obleku. “Zlatý mág Salvác Badin, prosím. A pan Uranos Šedovlasý. Přeji příjemnou zábavu.”

Uvnitř hrála tiše hudba a celou halu osvětlovala spousta mosazných svícnů. Hradní palác byl neobyčejně noblesně zařízený. Na zemi byly prošívané koberce a na oknech krásné závěsy.

Oslovil je další sluha: “Pánové, vaše hole si prosím dejte do stojanu zde. Nesluší se mít je s sebou na oslavě. Budou zde v naprostém bezpečí.”

Oba mágové se na sebe podívali. Ke kouzlení hůl nebyla potřeba, ale magie s ní byla bezpečnější a silnější a v kameni se dala uchovat spousta energie, takže mág nemusel plýtvat svou vlastní životní sílu.

“Dávejte na ně pozor!” řekli téměř ve stejný okamžik a pak své hole dali do stojanu. Salvác svou dubovou s černým onyxem a Uranos březovou se zeleným smaragdem.

Ve velkém sále byla spousta skupinek lidí především u stolků s občerstvením. Hosté horlivě diskutovali.

“Pane Badine,” řítila se k nim starší tlustá dáma s parukou. “Pane Badine, dobrý večer,” žena zvedla ruku a Salvác ji políbil. “Slečno Červenohrádková, moc Vám to sluší” odpověděl taktně Salvác, který poté představil Urana.

Salvác se ptal na události, které se ve městě dějí, ale po chvíli bylo jasné, že se nic zajímavého nedozví. Uranos se po chvíli omluvil a šel se podívat, jestli nezahlédne nějakou známou tvář. Některé lidi poznával. Byl tu například vévoda Jiří IV., statný černovlasý veterán ve středních letech, ověšený medailemi za zásluhy. Také si všiml Baltazara Zlatohradského, zrzavého svalovce s plnovousem oblečeného ve zlatě vyšívaném saku. Uranos musel uznat, že mu to opravdu slušelo a měl celkem přátelský úsměv. Vedle něj stála jeho choť, černovlasá, štíhlá paní ve večerních šatech. Hovořili s mladým pohledným mužem a jeho partnerkou.

Uranos dělal, že si prohlíží velký obraz nějakého generála na koni a přitom pronesl jednoduché kouzlo. Rázem se mu zbystřily smysly a především sluch. Chtěl vědět, o čem si povídají.

“Erwine, to je zajímavé, co říkáte, ale já jsem toho názoru, že město není připravené na takto velké zásahy do ekonomiky a infrastruktury,” oponoval Baltazar.

“Jistě, jistě, musíme ale také myslet na lidi v chudších čtvrtích, kde se lidé brodí v bahně. Rekonstrukce stok a výstavba čistíren špinavých vod je nyní finančně uskutečnitelná, jen se potřebujeme jako rada města dohodnout. Je to velká investice, ale vrátí se mnohokrát.” Erwin živě gestikuloval rukama a kypěl nadšením.

“Zapomínáte na to, že další zvýšení daní donutí mnohé lidi z města odejít. Již takto se odstěhovala celá spousta lidí a obchod se zpomalil. Naopak vidím cestu ve snížení daní, tak aby lidé měli více prostředků a mohli se o sebe postarat. Problém s bahnem navrhuji řešit tak, že každý majitel domu bude zodpovídat za prostor před svým domem. Hlídka to bude kontrolovat a uklízet můžou buď sami majitelé, nebo si můžou někoho najmout,”  držel si odstup Baltazar. Takto to pokračovalo ještě chvíli. Erwin byl neoblomný, ale Baltazar se zdál střízlivější a zdálo se, že čistící agendu nepodporuje.

“Dámy a pánové,” ozvalo se melodickým hlasem. Do sálu vstoupila opravdu velmi krásná žena s perfektním účesem, hlubokýma očima, plnými rty nalíčenými červenou rtěnkou, oblečená v lesklých černých šatech. Všichni se na ní otočili. “Jmenuji se Cecilie z Junkenbergu a vítám vás zde ve velkém sálu hradního paláce při této mimořádné příležitosti částečného zatmění měsíce. Za chvíli se bude podávat večeře, prosím najděte svá místa u stolů, kde jsou cedulky s vašimi jmény. Po večeři si můžete zatančit a nebo si odpočinout na odpočívadlech. K dispozici budou také jen ty nejlepší dezerty a zákusky. V deset hodin by již měla být tma, tak se společně můžeme přesunout na balkón a podívat se na zatmění. V plánu je také překvapení večera, jistě se máte na co těšit. Přeji příjemnou zábavu.”

Uranos si Cecílii prohlížel a po chvíli si uvědomil, že jeho podezření je oprávněné. Cecílie byla upírka, nemusel shánět její vlas a podrobovat ho analýze. Měla velmi přesné pohyby, uhrančivý pohled, bledou tvář. Normální člověk by to nepoznal, ale Uranos měl celkem cvičené oko. Již se s několika upíry setkal. Upíři byli chladní, zlí, sobečtí, vypočítaví a věčně lačnící po krvi. Ano, existovali výjimky, někteří upíři nezabíjeli, pokud nemuseli. Jen své oběti okouzlili a podmanili si je. Vytvořili si skupinu poddaných, která jim sloužila jako zdroj krve. Někteří se krmili pouze krví zvířat a snad i jsou takoví, co svou krvežíznivost potlačili. Pravda je ale taková, že upíři jsou mocichtivý a všehoschopní.

“Něco tu nehraje” řekl si v duchu Uranos a seslal na sebe pár běžných ochranných kouzel. Hosté se již začali usazovat k dlouhým stolům z těžkého dřeva a Salvác někam zmizel. Chtěl ho varovat, ale vysílat zprávu telepaticky bylo riskantní, mohl by ji někdo zachytit. Přemýšlel, co dál. Zatím neměl dostatek informací. Rozhlédl se kolem, jestli neuvidí další upíry, ale s jistotou se to nedalo zjistit. Skoro všichni již seděli u stolů, tak také našel svou cedulku a místo. Měl židli až skoro vzadu u okna. Vedle něj dřímal starý šedivý dědek, možná bývalý radní, měl zavřené oči a ruce na prsou. Napravo a ještě více k oknu již do sebe házel oříšky tlustý obchodník nebo možná předseda nějakého cechu. S plnou pusou pozdravil Urana. Protější židli obsadil kavalír  s černým knírem v uniformě a po svém boku měl drobnou světlovlasou ženu v modrých šatech s perlovým náhrdelníkem. Muž s knírem se Uranovi představil: “Velitel městské hlídky Doubrava a má žena Natálie.” Uranos potřásl veliteli rukou a také se představil.

Natálii se rozsvítily oči. “Vy jste čaroděj? Mám tolik otázek. Mohl byste nám pak ukázat nějaké jednoduché kouzlo? Uměl byste večer udělat ohňostroj? Umíte číst myšlenky? Hýbat předměty silou vůle?” Existuje elixír mládí? Kolik vám je let?” Doubrava ji přerušil: “Drahá, uklidni se, pan Šedovlasý sem určitě nepřišel předvádět svá kouzla. Navíc jistě víš, že magie je ošemetná záležitost, vyžaduje soustředění a může se pokazit, mám pravdu?”

Uranos kývl. “Ano, jsem šedý mág. Spíš se chci zeptat na pár věcí já vás.”

Na stolech se objevila jídla. Podávala se pečená kachna a krásně to vonělo. Služební nalévali červené víno a vodu.

 Uranos se ptal velitele na práci v hlídce, na to co si myslí o zákazu zbraní, na zvýšení daní a kriminality, na informace o skřetech a když mu velitel Doubrava potvrdil, že skřeti opravdu řádí asi sto mil na východě a že mu to dělá starosti, protože obrana města je neskutečně omezená a rozpočet na výzbroj a výcvik byl snížen na polovic, tak se Uranos zarazil. Již měl husu napíchlou na vidličce a až teď si toho všiml. Nikde nebylo žádné stříbro, příbory byly ocelové. Ba co víc, jak měl vidličku téměř u nosu, ucítil z husy zvláštní vůni. Kde on ten pach již cítil? Nedokázal si vzpomenout. Měl hlad jako čert a na dobré jídlo se těšil, ale rozhodl se, že nic raději jíst nebude. Stařík vedle něj se probral, zívnul a dal se také do jídla. Mág se rozhlédl a uviděl Salváce u druhého stolu. Bohužel už jedl a hovořil s ošlehaným a opáleným generálem s orlím nosem. Uranos nevěděl, co dělat. Nevěděl, koho varovat, všichni už jedli, tak předstíral, že také jí, ale sousto si vždy nechal spadnout do klína a shodil ho na zem. V čele stolu seděl Baltazar a všiml si, jak někdo Cecílii, která seděla kousek od něj, sluha něco šeptá do ucha. Cecílie se chopila poháru s vínem, zvedla se a cinkla o něj lžičkou.“Prosím dámy a pány, aby ještě setrvali na svých místech, za chviličku se bude podávat zákusek. Chci jen poděkovat předsedovi rady panu Zlatohradskému, který byl tak laskav a svěřil mi organizaci oslavy. Připijme si na zdraví a na lepší časy.” Cecílie do sebe obrátila mosazný pohár s vínem, ostatní pozvedli své poháry a také se napili. Uranos nepil. Diskuze se zase rozproudila, do sálu vstupili sloužící a každý před sebou tlačil servírovací vozík. Někteří měli na vozíku spoustu talířků a příborů, někteří měli velké tácy přikryté poklicemi. Zaparkovali u zdi a čekali.

Uranos cítil, že se tu děje něco velmi špatného, riskl to a  telepaticky se spojil se Salvácem: “Cecilie je upír, něco je v jídlu”. Salvác se na něj zdálky podíval a celý zbledl.

“Emanueli!” vykřikl ženský hlas. Všichni se otočili a všimli si, jak nějaká dáma třese se svým mužem, kterému se hlava zaklonila dozadu a nehýbal se. V tu chvíli se ozvaly další výkřiky. Někteří hosté se sesunuli do svých židlí, jiným hlava spadla dopředu, někteří spadli na stůl a zvrhli sklenice. Někdo se pokusil vstát, ale jakoby se mu podlomila noha, pokusil se zachytit židle, ale převrhl ji, spadnul a zmizel pod stolem. Sálem se šířila panika. Lidé řvali, co se děje. Několikrát zaznělo: “Nemohu se hýbat” nebo “Necítím nohy”. Další se pokusili vstát, ale buď se jim to vůbec nepodařilo, nebo také upadli.

Uranos si vzpomněl. Ta vůně v jídle. Byla to bylinka jménem znehybněl. Byla relativně vzácná, působila rychle, člověk téměř kompletně ztratil vládu nad svým tělem, účinek trval asi dvě hodiny, většinou se to obešlo bez trvalých následků, i když někdo se mohl udusit, nebo stát kořistí lesní zvěře.

Velitel Doubrava naproti vydal slabé zasténání a také ochabl. Jeho žena spadla ze židle. Stařík vypadal, že spí a tlustý chlapík měl vytřeštěné oči a funěl. Uranos přemýšlel, co udělat. Sesunul se do židle, aby vypadal také paralyzovaný. Bude muset improvizovat a využít moment překvapení.

“Za to můžeš ty!” ukázal Baltazar na Cecílii, ale ruka mu ochabla a spadla do talíře. I Baltazar se svěsil do své židle.

Cecílie se zvedla a prohlédla si hosty v sálu. Nikdo nekladl odpor. “Teď když se síly vyrovnaly,” uchechtla se upírka a vycenila zuby, “máme pro vás překvapení.” Luskla prsty a do sálu se s rachotem přihnali dva sluhové s pojízdnými stoly. Na jednom bylo tlusté prkénko a nějaké nářadí, kleště, sekáček, nějaká hadice a jiné věci. Na druhém velká mosazná mísa plná malých leštěných kamenů oranžové barvy, snad kalcitů nebo karneolů.

“Nyní si dáme zákusek přátelé.” Do sálu vstoupili čtyři černě oděné osoby. Vepředu šly dvě dámy, jedna velmi stará s dlouhými bílými vlasy a jedna sotva dospělá. V těsném závěsu za nimi šel bledý hromotluk s tupým výrazem a jeden o něco mladší, který se smál od ucha k uchu a cenil tesáky. Navíc od stolů se zvedli tři hosté, mladá žlutě oděná plavovláska, hubený černovlasý dlouhán v obleku a starší plnoštíhlá žena v červených šatech. Orchestr hrál dál v rohu tichou píseň jakoby se nic nestalo. Sloužící byli asi jen zhypnotizovaní, ale upírů bylo minimálně osm, “To je zlé,” pomyslel si Uranos.

Stará příchozí upírka měla velkou knihu. “Vezmeme to odtud a vraťte ty na zemi do židlí,” řekla. Přispěchali k ní sluhové s vozíkem plným kamenů, jeden sluha vzal oranžový kámen a začal ho strkat měšťanovi do pusy. Druhý sluha mu pomáhal a zaklonil nešťastníkovi hlavu. Když si byli jisti, že host kámen spolknul, přesunuli se dál. Stará upírka s bílými vlasy zapisovala do knihy jména a nahlas je četla: “Koba Dragoun, Arnelie Horimírská, Piere Lutio”

Zatímco sluhové rvali kameny lidem do jejich úst a nutili je polknout, mladá upírka popadla jednoho mládence, nožem mu prořízla hrdlo a strčila mu pod bradu mísu na ovoce. Hoch měl vykulené oči a výraz hrůzy, brzy ztratil vědomí. Když byla mísa plná, upírka se ještě do hrdla zakousla a pak se usmála celá zkropená krví. Odhodila hocha stranou a dubovou podlahu pokropila krví ve složitém obrazci. Vzala pak hrst svíček, zapálila je a umístila na podlahu do kruhu.

Cecílie začala svůj monolog.

“Přátelé jistě máte spoustu otázek, co to má vše znamenat. Oranžový dáreček nám pomůže získat nad vámi plnou kontrolu. Až se s vámi večer rozloučíme, dál budete vykonávat své funkce ale pod naším vedením. Když vám řekneme skočte z okna, tak skočíte a když vám řekneme zabijte své milované, tak je zabijete.” Cecílie se šíleně zasmála. “Již nás nebaví žít v ústraní,” vykřikla, “máme plány, velké plány. S naší pomocí tohle město za dva měsíce srovnají skřeti se zemí. Celé město zboříme a vybudujeme nové, lepší, naše. Pravda, mnoho z vás již nebudeme potřebovat, ale ty nejchutnější z vás si necháme. Město se ocitne v plamenech a troskách. Lidé budou umírat.” Cecílie se opět nedokázala ovládat a smála se nepřirozeným hlasem. “O mrtvé se postará Gina,” ukázala Cecílie na starou ženu s knihou, která dál zapisovala jména. “Vzkřísí nemrtvé a ti nám pomohou město znovu vybudovat k obrazu svému.”

Uranos se mohl hýbat, ale dělal že je také paralyzovaný. Když k němu přišel sluha, že mu nacpe kámen do pusy, Uranos ho to nechal udělat. Stará upírka zapsala a přečetla jeho jméno, chvilku se na Urana dívala, ale pak pokračovali dál a přesunuli se ke druhému stolu. Když se ujistil, že se žádný upír nedívá, tak Uranos opatrně, aby se neprozradil, použil jednoduchou telekinezi a přesunul svůj kámen zpět z žaludku do pusy, málem se u toho pozvracel. Kámen vyplivl na podlahu.

Cecílie pokračovala: “Celé město bude městem smrti, oživíme mrtvé a vybudujeme armádu nemrtvých. Nic nás nezastaví. Nejprve dobijeme Arateju a pak i Karekas, Pláně a celou Manateru.” Upírka se zase rozesmála a pak dál mluvila o tom, jak zkrotí duše, zotročí nebo zabijí a oživí draky, vyhladí elfy a trpaslíky, vypálí Starý hvozd, vytvoří flotilu čítající tisíc galeon a bude vládnout mořím. Uranos už to pak dále nevnímal.

“Hosté jsou nakrmení,” řekla stará upírka Gina. Byla to stařenka s obličejem plných vrásek. “Je vše připraveno?” Upírky, které připravovaly jakýsi rituál, kývly hlavami. Gina pokynula a všichni upíři si stoupli do kruhu na značky vyznačené krví. Mezi upíry byla vždy svíce. Gina vytáhla obětní dýku, řízla se a nechala pár kapek odkápnout doprostřed kruhu, pak podala nůž Cecílii napravo, ta udělala totéž a poslala nůž dále.

Gina zavřela oči a začala mluvit v cizí řeči. Byla to latrie. Byl to čarodějný jazyk, ale se zvláštním dialektem a mnoha archaismy. Uranos rozuměl jen každé třetí slovo. Síla, Pomoc, Gretos, Démon, Duše, Smrt a Krev.

Už toho viděl dost, byl čas. Vyskočil, sebral veškerou svou energii, napřáhl ruce a pronesl zaklínadlo.

“Fulgeo Ardeo!”

Sálem se protáhl proud statické elektřiny a z rukou mága vyšlehly dva ohromné magické výboje. Oba blesky okamžitě zasáhly stařičkou upírku a ta odletěla, narazila do obrazu s generálem na koni a svezla se na zem. Sálem proletěla zvuková vlna a z upírky se zakouřilo. Cecílie a ostatní upíři se celí zaskočení otočili na Urana a zasyčeli. Cecílie zařvala: “Sejměte ho!”

Uranos si pomyslel, že zlaté nitě v plášti fungují dobře a začal ihned odříkávat další kouzlo: “Inmao, Segnis, Morabor!” Upíři již byli skoro u něj, když se čas téměř zastavil. Vše kolem mága se velmi zpomalilo. Uranos si otřel pot z čela, tohle zaklínadlo bylo jeho oblíbené, mnohokrát mu zachránilo život, má asi minutu. Převrhl židli a dupl na její nohu až se zlomila. Vzal dřevěnou nohu oběma rukama a vší silou jí vrazil nejbližšímu upírovi mezi žebra. Upírovi se stáhl obličej do hrozné grimasy. Pak povadl a začal se rozpadat v prach. Uranos dřevěný kolík rychle vytáhl a vrazil ho do staré upírky v červených šatech. Neměl již čas.

“Promoveo,” řekl a magická energie ho obklopila a strašně rychle ho přesunula k velkým proskleným dveřím, kterými se Salvácem přišli. Zvedl se mu žaludek, tohle kouzlo neměl rád. Potřeboval se dostat ke své holi, aby doplnil energii a umocnil účinek kouzel, ale dveře byly zamčené a navíc jeho kouzlo již pominulo. Cecílie zavřeštěla: “Támhle je! Ať neuteče!” vytáhla z kapsy malou lahvičku a naráz ji vypila do sebe. Ostatní se vrhli na Urana. Ten z kapsy taky vytáhl lahvičku. Po návštěvě Portova obchůdku se ještě zastavil v chrámu pro svěcenou vodu. Upírka ve žlutých šatech již byla pár kroků od něj, když mág lahvičku odšpuntoval a vystříkl před sebe. Když tekutina dopadla na tvář a ruce, tak se v místech okamžitě objevily puchýře. Plavovláska začala ječet bolestí.

Uranos se vrhl ke zdi a pronesl: “Umbra Carbasa.” Zmizel.

“Kde je?” zařval vysoký upír s tupým výrazem. “Pouze se ukrývá ve stínech,” odpověděla Cecilie a ukázala na stolek u zdi. “Je za stolkem nebo někde tam, pouze není vidět.” Upírka ve žlutých šatech přestala křičet a válet se po zemi. Rozpadala se v prach.

Uranos byl v úzkých, v podřepu se plížil pryč od upírů. Je otázka času, než ho najdou. Bylo jich moc. Celý se potil, uvolnil příliš magie moc rychle. Mohl by přivolat černou tmu a noční zrak, ale upíři ve tmě viděli také dobře. Mohl by to tu celé zapálit, ale ohnivá kouzla neměl rád a asi by tu všichni hosté uhořeli. Mohl by…ano.

“Gemini Mendax”

Uranos se zvedl a pokusil se vyrazit ramenem dveře do chodby, dveře ale byly moc pevné. “Támhle je!” zařvala mladá zakrvácená upírka. Ona a tupý upír se rozeběhli k Uranovi a skočili na něj. Upírka mu zasekla drápy do obličeje. Druhý upír ho vší silou praštil do břicha. Oba do něj vrazili takovou rychlostí, že všichni tři rozrazili dveře a skončili v chodbě na zemi. Upíři do Urana hned začali bušit a kopat. “Dostali jsme ho,” zaznělo. Přiběhla Cecílie a černovlasý štíhlý upír. Všichni čtyři se dívali na to, co zbylo z Urana. Na zemi leželo tělo v plášti, které mělo evidentně zlomenou ruku, zakrvácený obličej, bez známek života. Cecílie se zamračila: “Něco tu nehraje, necítím pach krve.” V tu chvíli iluze zmizela a na zemi se válel jen Uranův drahý plášť. “To není on! Utekl do předsíně!”

Uranos se mezitím proplížil do přesíně a zatímco odvedl pozornost svým dvojníkem, našel ve stojanu magické hole. Svou březovou vzal do pravé a do druhé ruky uchopil Salvácovu dubovou. Zhluboka se nadechl, došel do středu místnosti odkud viděl na skupinu upírů a namířil obě hole jejich směrem.

“Fulgeo Ardeo Conplus!”

Celou chodbou projel výboj magické elektřiny, zakrvácená upírka instinktivně skočila na zem, takže dva velké blesky zasáhly tupého upíra přímo do hlavy a štíhlého vysokého do nohy, kterou mu rázem upálily.

V tu chvíli přistálo něco tvrdého Uranovi na hlavě a on se skácel k zemi.

Uranos se probral a cítil neskutečnou bolest vzadu na hlavě, možná mu i krvácí do mozku. Nemohl se hýbat. Byl přivázaný k židli, v puse měl kus hadru a ten byl pro jistotu zajištěný dalším provazem. Měl i zavázané oči.

Slyšel výmluvný hlas Cecilie: “Ještě jednou se omlouvám, za to co se stalo. Překvapil nás a také jsme ho podcenili.”

Odpověděl hluboký zvučný hlas: “Drahá, kdybych nepřišel včas, mohlo to skončit zle. Přišli jsme o Rudolfa, Eduarda, Ališu a Melvu. Rod nemá nohu a potrvá měsíce než mu doroste. Naštěstí Gina se z toho dostane, jen potřebuje krev - magickou krev. Do půlnoci to jsou ještě necelé dvě hodiny, vše stihneme.”

 “Hosty budeme muset přivázat, za necelou hodinu se začnou hýbat. Postarám se o to, Magnusi,” řekla Cecílie

“Tak co si zač ty všivej červe?” někdo dloubnul Urana do hrudi a sundal mu hadr z očí. Uranos uviděl bledou tvář muže, který na něj cenil špičáky. Měl černé vlasy hladce upravené dozadu, na krátko zastřižené vousy a oblečený byl v drahém černém obleku, přes který měl černý plášť. Upír se na něj zadíval a prohlížel si ho. Uranos v jeho černých očích viděl čiré zlo.

“Gino, pojď sem. Potřebuješ doplnit síly.”

Přišourala se stará čarodějka s bílými vlasy. Byla celá ohořelá, měla spálené vlasy a uprostřed těla měla díru. Zčernalé maso z její hrudi odpadávalo a byla vidět její žebra.

“Ty parchante, vysaju tě do poslední kapky!” pronesla unaveným hlasem Gina.

“Na smrtelníka je docela mocný, mohl by se nám hodit” poznamenal Magnus. “Dáme mu ještě jeden zákusek.”

Gina obešla židli, na které byl Uranos přivázán a zmizela mu z pohledu. Cítil, jak mu chytila hlavu a naklonila ji na stranu. Nemohl se vůbec pohnout, byl bezmocný. Pak ucítil, jak se mu zakousla do krku. Pronikla jím ostrá bolest a po krku mu začla téct krev. Zatočila se mu hlava. Chtěl křičet, ale nemohl. Slyšel, jak upírka mlaská a saje jeho krev. Musí něco udělat, ale co? Pak ztratil vědomí.

Urana probudil jakýsi zpěv. Otevřel oči a zvedl hlavu - strašně ho bolela. Stále byl pevně přivázaný k židli a cítil zaschlou krev na krku a rameni. Ještě žije, ale jak dlouho? Ve své pozici nemohl nic než sledovat okolí. Gina, Magnus, Cecílie i ta mladá stáli v zakrváceném kruhu, mezi nimi byly svíce. Měli zavřené oči a něco donekonečna recitovali. Slova se opakovala a hlasitost stupňovala. Hosté byli svázaní a nehybní. Jeden upír seděl na židli a tvářil se rozzlobeně, chyběla mu noha. Služební, bylo jich asi osm, stáli u stěn a civěli tupě před sebe.

Napětí v sálu houstlo a kolem upírů se začala zhmotňovat jakási esence. Uprostřed kruhu se točil vír kouře a uprostřed toho malého tornáda začala asi půl metru nad zemí červeně svítit jakási koule. Rudě žhnula a její teplota rostla, jak se měnila barva na oranžovou a žlutou. Uranos cítil starou a velmi temnou magii, byla všude kolem. Rituál se chýlil ke konci. Pak ale zaslechl nějaký zvuk.

Ve dveřích do sálu se objevilo monstrum. Byl to vlkodlak, dva a půl sáhu vysoký a zarostlý hustou tmavě šedou srstí. Měl dlouhé silné ruce s ostrými drápy a z tlamy plné zubů mu odkapávaly sliny. Z jeho výrazu čišel vztek. Dvěma dlouhými skoky se dostal ke skupině upírů. Ti teď byli jako v transu. Vlkodlak strčil mladou upírku do středu kruhu, kde jí pohltily plameny z doběla rozžhavené zářící koule, začla vřeštět bolestí, ale to už zvíře chytilo Ginu a utrhlo jí hlavu. Jednonohý upír začal řvát: “Vlkodlak, Vlkodlak!” a dal se na útěk. Magnus a Cecilie se už probrali a jentaktak uhnuli ohromným drápům, které se je pokusily vykuchat. Upír zareagoval okamižitě, vyskočil a kopl vlkodlaka do obličeje. Ten se zapotácel a zařval. Cecílie ze země rychle zvedla obřadní dýku a hned jí zabodla vlkodlakovi do břicha, ten zařval bolestí a instinktivně se ohnal. Velká tlapa zasáhla Cecílii do hlavy, její krk ránu nevydržel a hlava zmizela někde za jejími zády. Upírka se sesunula k zemi. Magnus byl pohotový, sebral jeho právě umírající ženě dýku a ihned se s ní ohnal po nepříteli. Vlkodlak uskočil, ale přesto ho dýka zasáhla do ruky. Magnus byl extrémně rychlý a zasypával vlkodlaka jedním úderem za druhým. Na mnoha místech jeho srsti se objevily rudé skvrny. Magnus se připravil k finálnímu bodu a zaútočil. Dýka zmizela ve vlkodlakově břiše, ten ale upíra chytil za obě ruce a zvedl ho do vzduchu. Magnus se snažil dostat z pevného sevření a kopal. Vlkodlak udělal dva kroky a spolu s upírem spadnul do středu krvavého obrazce, kde se vznášela žhnoucí koule. Zasyčelo to a z upíra se začalo kouřit. Magnus hlasitě křičel bolestí. Vlkodlak se pustil a odkutálel stranou. Z jeho břicha trčela dýka. Upír se rozpadl v prach, koule pohasla a magie vyčpěla.

Uranus sledoval, jak si vlkodlak klekl a vytáhl si z těla dýku. Byl celý pořezaný, vztek zmizel a on se utrápeně podíval na Urana, kterého zasáhla vlna paniky. Byl odkázán na milost tomu zvířeti. Vlkodlak se dopotácel k Uranovi, tekly z něj decilitry krve. Zakrvácenou dýku zvedl do vzduchu a pak přeřízl provazy, kterými byl čaroděj spoután. Uranos si až teď zblízka všiml, že  vlkodlakovi chybí jedno ucho. Vždyť to byl Portos! Provazy povolily a jeho starý přítel se zkácel k zemi.

Uranos měl stále svázané ruce za zády, kopl nohama a s židlí se převrátil do zadu, rychlými pohyby se dostal přes opěradlo židle a přišoural se k dýce, která ležela na zemi, sedl si na její rukojeť a vzadu za zády pootočil čepel vzhůru. Začal si provazy přeřezávat. Po chvíli se osvobodil, vzal dýku, přeřízl provazy, které mu držely hadr v puse a a rychle si ho vyndal.

“Neumírej!” ihned zařval. “Sano Percuro,” řekl a natáhl ruce nad vlkodlakovo tělo. Rány se mu začaly zacelovat. To už se ale také měnil na člověka, což nebylo dobré. Uranos si pomyslel, že to kouzlo přítele nezachrání. Portos ztratil spoustu krve, potřebuje doplnit tekutiny. Pak si vzpomněl. Zvedl se a běžel do chodby. Pořád tam ležel jeho tmavě modrý plášť. Uranos se jen modlil, ať není rozbitá. Rychle našel kapsu a ampulku s živou vodou. Byla v pořádku. Doběhl k Portovi a otevřel mu tlamu. Zubama vytrhl špunt a pomalu nalil veškerý obsah lahvičky do krku. Ruka se mu třásla. Zvedl velkou chlupatou hlavu a čekal. Dlouho se nic nedělo. Všiml si, že někteří hosté se snaží dostat z provazů a snaží se něco mumlat. Všichni, ale měli hadry nacpané až do krku. Také služební a muzikanti v rohu místnosti se probrali z hypnózy. Někteří z nich se drželi za hlavu. Jeden zvracel, ale dva z nich se vzpamatovali a začali rozvazovat lidi u stolů.

“Urane!” ozval se chrčivým hlasem Portos.

“Díky bohu, žiješ. Budeš v pořádku chlape, dostanu tě pryč, jen co najdu svou hůl. Přišel jsi právě včas, zachránil si dnes spoustu lidí. Proč jsi mi neřekl, že tě tenkrát ten vlkodlak nakazil?”

Uranova hůl byla opřená o židli nedaleko, mág jí zvedl a došel zpět k Portovi. Levou rukou si sáhl na krk a nahmatal dvě velké díry od špičáků. Na to bude čas později. Začal odříkávat magická slova a rukou provádět složitá gesta. Šlo mu to těžce, byl vyčerpaný, zraněný a především ho trápily myšlenky. Mohl by osvobodit Salváce a požádat ho o pomoc, ale ten by nikdy vlkodlaka nenechal jít a trval by přinejmenším na jeho uvěznění. Přestože mu vlastně zachránil život. A Uranos si nebyl jistý, jestli se mu zranění vyléčí nebo se změní v upíra. Ani si to radši nechtěl připustit. Se Salvácem byli přátelé, byl si ale jistý, že pokud je změna v upíra neodvrátitelná, pak by Zlatý mág neváhal ani vteřinu a Urana by zneškodnil za každou cenu.

Asi po minutě Uranos dokončil teleportační kouzlo, mezi jeho rukou a kamenem hole se objevil šedý kouř, ze kterého začlo zářit bílé pronikavě oslnivé světlo. Záře nabrala velmi vysoké intenzity a pak zhasla. Portos a Uranos zmizeli.