Manatera - Zřídla

Zřídla jsou prastaré zdroje magické energie rozeseté po celé Manateře. Většina vznikla při pádu nebeských těles, jiná se objevila v důsledku mocných kouzel či přírodních katastrof. Každé zřídlo má jedinečné vlastnosti a ovlivňuje své okolí, přetváří krajinu, rostliny, živé bytosti i samotnou magii. Některá zřídla jsou požehnáním, poskytují léčivou sílu a vědění, jiná představují smrtící nebezpečí a přitahují ty, kdo touží po moci. Mnoho hledačů tajemství, alchymistů, mágů i dobrodruhů se vydává na nebezpečné výpravy, aby zřídelní energii získali – málokdo se však vrací nezměněn.

Černý les

Před dávnými lety byl zpozorován na obloze obří meteor, který hrozil zničit vše živé na stovky mil od místa dopadu. Největší elfí mágové, astronomové, učenci a vynálezci se proto spojili a vytvořili mocný artefakt jménem Thal’Quenor – nejničivější zbraň, jaká kdy byla sestrojena. Včas zaměřili cíl a vystřelili ohromnou energii proti meteoru. Osud mocné zbraně je neznámý – mohla být ukryta, nebo se při výstřelu poškodila, ale zničit meteor se podařilo. Exploze ho roztrhala na tisíce úlomků – část shořela v atmosféře, ale zbytek dopadl na lidské království Enadu, které bylo naprosto zničeno a na jeho místě zbyly jen ruiny a krátery. Kdo se do oblasti odvážil, tak umřel - ze země tam unikaly jedovaté plyny hubící vše živé. Po čase na celém území vyrostl hustý černý les.Tento prastarý les se rozprostírá na desítky mil uprostřed Talufanského kontinentu a ukrývá jedno z největších nalezišť zřídel Manatery. Magický materiál z meteoritu ovlivňuje okolí nevyzpytatelnými způsoby, možná i kvůli energii Thal’Quenoru. V Černém lese je dodnes možné nalézt úlomky meteoritu, které stále mění jeho podobu. Roste zde mnoho vzácných rostlin a bylin a žijí zde podivuhodní tvorové. V lese lze nalézt jak například dračí chmel, hrušky mládí nebo Vaelorn, magický strom vyhledávaný pro své dřevo perfektní na výrobu magických holí. Mnozí podnikají výpravy do Černého lesa za poklady, které skrývá. Málokdo se však vrátí živý, aby o dobrodružství mohl vyprávět, protože les je domovem mnoha druhů magických monster a nestvůr, obřích pavouků, vlkodlaků.

Temné jezero

Jednoho dne lidé spatřili na obloze kometu mířící k Talufanu. Vědmy a proroci varovali před zkázou, ale nikdo jim nevěřil. Když kometa prolétla kolem Manatery, zdálo se, že nezanechala žádné stopy. Brzy však její úlomek dopadl do království Ungatus na západě Talufanu a přinesl katastrofu. Oblast dopadu byla zničena, města a vesnice vyhlazeny a tisíce lidí zahynuly, když černé úlomky komety uvolnily do vzduchu obrovská mračna páry.Když se konečně odvážili prozkoumat kráter, zjistili, že jeho rozloha je obrovská. Zpočátku se zdálo, že se nic zvláštního neděje, a život se pomalu vracel k normálu. Brzy se však začaly dít podivné věci. Z nebe začal padat černý déšť, vsakoval se do země a znovu se vypařoval, aby znovu pršel. Vytvořily se potoky, které zaplnily kráter a daly vzniknout Černému jezeru. Nákaza se šířila – lidé propadali šílenství a jejich těla se měnila. Někteří zesílili a vyrostli, jiní byli pokřiveni do groteskních podob.Ani příroda nezůstala ušetřena. Zelené louky se proměnily v pustinu, borové lesy zmizely a zanechaly po sobě holé skalní úbočí. Čisté vody jezer se změnily v páchnoucí bažiny, v nichž se skrývaly hrůzné stvůry. Zvířata narostla do děsivých rozměrů a stala se nebezpečnějšími. Někteří se pokusili před nákazou uprchnout na východ, jiní naopak hledali černou vodu, protože kdo ji přežil, získal neuvěřitelnou sílu a údajně i dlouhověkost. Takovým lidem, jejichž krev zčernala, začalo se říkat Temnokrevní.

Krvežíla

V nehostinné pustině na jihu Manatery, kde krajinu tvoří popraskaná červená půda a jedovaté výpary, kdysi spadl meteorit nazývaný Krvežíla. Tento úlomek měl rudou, průsvitnou barvu a připomínal obří kapku krve. Když se roztříštil o zem, jeho síla pronikla hluboko do půdy, která od té doby získala krvavě rudý odstín a začala vyzařovat destruktivní energii.Krvezemě se stala místem chaosu. Každý, kdo vstoupil na její půdu, pocítil neovladatelný vztek a touhu po násilí. Bojovníci, kteří zde zabloudili, se změnili v zuřivé šelmy, schopné bojovat až do posledního dechu. Ti, kdo přežili, se vrátili domů jako jiní lidé – jejich oči zářily krvavou červení a jejich těla byla naplněna temnou silou. Tito lidé se stali známými jako Krvaví štváči, krutí válečníci, kteří brali sílu z každé poražené oběti.Přestože je Krvezemě z větší části opuštěná, říká se, že v jejím středu leží Krvežíla, stále živoucí jádro zřídla, které čeká na toho, kdo jej ovládne. Legendy vyprávějí o prastarém rituálu, kterým lze jeho energii zkrotit, ale za cenu nevyhnutelného šílenství.Krvezemě přitahuje mnohé – od šílených mágů hledajících moc, přes fanatické kultisty, až po armády toužící využít její sílu k ovládnutí světa. Avšak každý, kdo se pokusí o její podmanění, čelí hrozbě nejen ze strany Krvežíly, ale i od vlastní duše, která se může pod jejím vlivem navždy ztratit.Dnes je Krvezemě obklopena bariérami postavenými trpasličími inženýry, kteří se snaží zabránit šíření její temné energie. Ale povídá se, že bariéry začínají slábnout, a ti, kdo naslouchají větru, slyší volání Krvežíly, která láká nové oběti…

Světlolun

V dávných dobách, kdy oblohu Manatery protínaly nekonečné deště meteoritů, spadl do údolí Lunaska úlomek zářícího stříbrného kamene. Tento meteorit, později nazvaný Světlolun, byl jiný než ostatní – jeho povrch pulzoval slabým bílým světlem, které se měnilo s fázemi dvou měsíců Manatery.Po dopadu začal kámen vyzařovat jemnou magii, která ovlivňovala okolní krajinu. Z údolí se během několika let stalo mystické místo, kde každý stín zářil jemným světlem, a noc zde byla jasnější než den. Voda z pramenů, které zde vytryskly, měla léčivé vlastnosti, dokázala zacelovat rány, očišťovat mysl a dokonce zvrátit účinky temné magie.Kolem Světlolunu vznikla posvátná vesnice Lunaven, kde žili vyvolení kněží a mágové z různých ras. Byli nazýváni Měsíční strážci a považovali za svůj úkol chránit Zřídlo před těmi, kteří by jeho sílu chtěli zneužít. Předpokládalo se totiž, že pokud by Světlolun padl do rukou Temnokrevných, jeho světlo by mohlo být obráceno v temnotu, která by pohltila nejen údolí, ale i celou planetu.Před pěti sty lety se však Světlolun roztříštil, když na údolí zaútočila armáda temných vedená bytostí známou jako Stínopán Alvakar. Zřídlo bylo zničeno, jeho fragmenty roztroušeny po celé krajině. Lunaven byl opuštěn, stříbrné prameny vyschly a z údolí se stalo místo smutku.Dnes se říká, že ty, kdo naleznou úlomky Světlolunu, provází neobvyklá moc. Některé fragmenty prý stále září a jejich majitelé cítí nával energie a čistoty, zatímco jiné zčernaly a vyzařují zlověstnou sílu. Světlolun se stal symbolem naděje i tragédie – připomínkou, že i ta nejčistší magie může být zničena, pokud není chráněna.

Jeskyně Albarna

Hluboko v srdci skalnatých útesů leží jeskyně Albarnu, zřídlo surové a nezkrotné magie. Její stěny pokrývají popelavé nánosy dávných bouří a vzduch uvnitř je nabitý energií tak silnou, že každým dechem drásá plíce. Po celé jeskyni víří fialové blesky – chaotické, nepředvídatelné, pulzující silou, která přetváří vše, co se jí dotkne.Zem je posetá kostmi – svědectví těch, kdo se odvážili příliš blízko. Některé z nich nesou stopy proměny, znetvořené neznámou silou, jiné jsou ohořelé či roztříštěné výboji. Říká se, že srdcem jeskyně je puklina vedoucí do jiných světů, brána, kterou proudí nestálá magie, a že kdo přežije její dotek, může získat sílu měnit samotnou realitu.

Luvien

Uprostřed Starého hvozdu, kde světlo slunce tančí na smaragdových listech a vzduch voní mechem a květy, vyvěrá zřídlo prastaré magie. Jeho křišťálově čistá voda se třpytí jako tekuté stříbro a tiše zurčí v kamenné studánce, pečlivě postavené dávnými poutníky. Říká se, že kdo se z ní napije, pocítí její léčivou sílu – hojí rány, zahání únavu a pročišťuje mysl.Les kolem zřídla je klidný, téměř posvátný. Ptáci zpívají jemnými hlasy a vítr šeptá staré příběhy těm, kdo se zastaví a naslouchají. Někteří věří, že voda ve studánce je požehnáním samotných duchů lesa a že její proud nikdy nevyschne, dokud bude příroda v rovnováze. Studánka je známá pod jménem Luvien, pocházející od lesních elfů, kteří ji střeží.

Kradlek

Kradlek je podivuhodné a nepolapitelné zřídlo, jehož podoba se vymyká všemu, co je smrtelníkům známo – Kradlek je samotný mrak, volně se vznášející nad širým mořem, neustále měnící svou podobu a polohu. Nikdo neví, kde se právě nachází. Mořeplavci vyprávějí, že se objevuje nečekaně, jako přelud, a než se jej kdokoliv pokusí následovat, mizí z obzoru jako dým ve větru.Jeho síla je nevyzpytatelná. Někdy z něj padá jemný, stříbřitý déšť, který léčí rány a zahání únavu, jako by v sobě nesl esenci samotného života. Jindy se z něj však spustí ledová smršť, provázená barevnými blesky, které zuřivě křižují oblohu a srážejí lodě do vln. Není v tom žádný řád, žádná pravidelnost – Kradlek se chová podle vlastní vůle, jako živoucí bytost, která sama rozhoduje, komu požehná a koho smete do hlubin.Mnozí věří, že kdo se nechá omýt jeho hojivým deštěm, získá neobyčejnou sílu a jasnou mysl, ale také navždy spojí svůj osud s neklidnými vodami oceánu. Jiní tvrdí, že bouře, které Kradlek přináší, nejsou jen hněvem přírody, nýbrž trestem pro ty, kdo se pokoušejí ovládnout sílu, která jim nepatří. Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté – žádná mapa Kradlek nezaznamenala a žádný poutník si nemůže být jistý, zda jej příště přivítá léčivý déšť nebo smrtící hněv nebes.

Zurn-Khadrak

V samém nitru mohutné hory teče roztavená směs magických kovů a nerostů. Není to obyčejná láva, která se valí puklinami země, ale tekutá esence magie samotné země. Její rudooranžová záře pulzuje jako tepající srdce, barví stěny jeskyně do zlatavých odstínů a zahřívá vzduch na nesnesitelnou teplotu. Každá kapka této magické lávy v sobě ukrývá sílu, která dokáže vytvořit i zničit celá města.Po věky věků zde trpasličí kmeny budují své legendární podzemní kovárny Zurn-Khadrak, kde ovládají umění, které se žádná jiná rasa nikdy nenaučila. Pomocí prastarých rituálů a tajemných slitin spojují magickou lávu s kovy, aby vytvořili předměty, které se vzpírají zákonům přírody. Sekery, které nikdy netupí čepel. Brnění, které dokáže odolat i úderu božského hněvu. Kladiva, jejichž údery mohou roztříštit skály jedním máchnutím.Říká se, že každý, kdo se odváží vkročit do tohoto ohnivého chrámu, cítí šepot plamenů – duchové dávných kovářů prý stále bdí nad tímto místem a vedou ruce mistrů, kteří zde pracují. Mnozí se snažili toto místo ovládnout, ale jen trpaslíci znají tajemství, jak surovou magii přetavit v legendy. Každý meč, každé brnění a každá sekera, které zde byly vykovány, nesou v sobě jiskru hory – plamen, který nikdy nevyhasne.

Page updated

Google Sites

Report abuse