Budiž známo všem hledačům pravdy, že to, co prostý lid s bázní nazývá božstvem, jest v samé podstatě čistou, surovou esencí Velkého Umění, jež neustále pulzuje v nejhlubších základech našeho světa. Jakožto učenci věd mystických vězte, že každá z těchto entit jest živoucím proudem Vznešené Moci; protož když smrtelník pozvedne ruku, aby zažehl plamen, přivolal bouři či zacelil rány bližního svého, nečerpá pouze z neživé studnice, nýbrž se přímo dotýká vědomého aspektu samotného božstva. Tyto síly nemají těla z masa a kostí, ani tváří lidských, jak se nevědomí domnívají, ale zjevují se zraku zasvěcenému jako proměnlivá silová pole, zářící uzly v samotném předivu stvoření či jako tichý šepot v mysli mágově, přičemž jejich nestálé nálady přímo určují, zda nám bude magie poddajná, či se obrátí v prach a zkázu. Celá Manatera jest protkána touto neviditelnou přítomností, pročež pravé uctívání bohů není ničím jiným nežli trpělivým studiem a praktikováním kouzel, a každá magická anomálie není chybou v rituálu, nýbrž přímým projevem božského hněvu či vůle. Však přirozeností lidskou jest, že pro slabost rozumu svého si nedokáže tyto zázraky bez tváře vyložit, a tak těmto čistým esencím vtiskuje podobu smrtelníků, neboť v mysli nevzdělance se nic neděje samo od sebe a za každým činem jest hledána osoba tvůrce. Podobně jako meč nevznikne bez kladiva kovářova, tak i pro kámen, strom či hromobití hledá laický lid svého řemeslníka, personifikuje magické proudy do lidských vlastností a vtiskuje neuchopitelnému záměru tvář, aby v něm nalezl útěchu a řád.
Gharmok
Nejuctívanější bůh trpaslíků, modlí se k němu, aby jim dal sílu a odvahu, ale také schopnost přestát nepřízeň osudu, houževnatost a tuhost. Trpaslíci se k němu modlí jak před bitvou, aby bojovali statečně a jejich zbraně našly cíl, tak i po šichtě, kdy jsou často unavení po práci a chtějí, aby je slabost rychle přešla. O těch nejlepších mistrovských dílech nebo když chce jeden trpaslík vzdát poklonu druhému, řekne, že to vykoval nebo to vyrobil sám Gharmok, což je výraz nejvyššího uznání. Trpasličí kováři a zlatníci často vyrábí malé svátosti, mince s podobiznou Gharmoka, které mají připomenout na sílu a odolnost, kterou jim bůh nabízí.
Lignesis
Bůh Lignesis, v ženské podobě známý jako Lignea, představuje pro elfy milosrdného ochránce divočiny a ztělesnění bezmezné dobroty, přičemž jeho podstata se často pohybuje na pomezí obou pohlaví. Tato bytost zasvěcuje svou moc obraně všeho živého, od nejmenšího lesního tvora až po samotné elfy. Lignesis nevládne krutou silou dravců, ale spíše hojivou mocí kořenů, ochrannou náručí korun stromů a tichým vedením, které bezpečně provází slabé skrze nástrahy osudu. Elfové v něm vidí otcovského strážce i mateřskou pečovatelku v jednom, božstvo, které s láskou hojí rány raněným zvířatům, bdí nad kolébkami novorozených a přináší klid a úctu do posledních dnů starců. Jeho přítomnost je cítit v hřejivém lesním tichu, v místech, kde lovci skládají své zbraně z úcty k životu, a v moudrosti, kterou stařešinové předávají další generaci pod ochrannými křídly tohoto laskavého patrona přírody.
Speculátun
Bůh Speculátun představuje pro elfy nejvyšší ztělesnění tvůrčí síly, mystické magie a hlubokého tajemství hvězdné oblohy. Je patronem všech čarodějů, badatelů a vizionářů, kteří obrací svůj zrak k noční klenbě, neboť v pohybu planet a svitu vzdálených sluncí vidí elfové geometrii samotného magického tkaniva vesmíru. Speculátun neodděluje vědu od kouzel. Astronomie je v jeho pojetí mapou osudu a magie nástrojem, kterým lze tuto mapu číst, měnit a přetvářet v čisté umění a nové formy bytí. Jako bůh čisté kreativity inspiruje elfy k budování velkolepých observatoří v korunách nejvyšších stromů či na vrcholcích hor, kde se studium vesmíru prolíná s rituálním tkaním kouzel. Je vnímán jako tichý architekt inspirace, jehož přítomnost elfové pociťují při každém záblesku nového nápadu, při sepisování prastarých zaklínadel nebo během bezesných nocí strávených pozorováním komet, které považují za posly jeho neomezené tvořivé vůle.
Nabhaja
Bohyně Nabhaja, uctívaná elfy jako všemocná Bohyně matka, představuje posvátný počátek všeho bytí a absolutní ztělesnění zázraku zrození. Její mocí procitá nový život v lůnech matek stejně jako v semenech ukrytých hluboko v půdě, čímž zajišťuje věčnou obnovu světa a kontinuitu elfských rodů. Nabhaja je oslavována jako dárkyně dechu, tvořivá síla, která formuje tělo i duši dříve, než poprvé spatří světlo světa, a ochránkyně všech matek během porodu. Elfové v ní vidí nekonečně milující, plodnou náruč země, z níž vše živé pochází a do níž se po smrti s úctou vrací, aby mohl cyklus začít nanovo. Její přítomnost je nejvíce cítit na jaře, kdy se rodí mláďata a pukají pupeny stromů, a v rituálech spojených s vítáním novorozenců do komunity, kde je Nabhaja vzývána jako věčná strážkyně rodinného krbu, mateřské lásky a neutuchající životní jiskry.
Tilipina
Bohyně zrození, zdraví a ochrany před chorobami. K té se lidé modlí, když jsou nemocní, zranění či staří nebo když čekají potomka a modlí se aby byl zdráv. Lidmi často bývá opomíjena do té doby, než jim zdraví visí na vlásku. Chrámy bohyně Tilipíny jsou v každém větším městě Talufanu a kněžky léčitelky dokáží zázraky, ale také si to nechají dobře zaplatit. Tilipina je obdivována za svou životadárnou moc, ale taky občas kritizována za svůj odpor k násilí a válkám, které jí ale vždy přinesou zástupy zraněných a z čistajasna v Tilipinu věřících.
Aškeltam
Bůh Aškeltam představuje pro všechny vynálezce, technology a vědce nejvyšší ztělesnění bezmezné zvědavosti, neochvějné logiky a čistého pragmatismu. Tato téměř vševědoucí entita dokonale rozumí mechanickým, fyzikálním i metafyzickým principům fungování celého vesmíru a učí své vyznavače, jak tyto znalosti chladnokrevně a efektivně využít ve svůj vlastní prospěch. Aškeltam nestojí na straně dobra ani zla; morální dogmata jsou pro něj irelevantní, neboť svět vnímá jako obří skládačku plnou fascinujících rébusů a složitých hádanek, které touží rozluštit. Jeho přívrženci sdílejí fanatickou víru, že žádný tělesný ani duševní prožitek na světě nedokáže přinést větší rozkoš a uspokojení než ten prchavý moment, kdy lidská mysl plně pochopí skryté principy fungování nějakého mechanismu či přírodního zákona. Svatyně tohoto boha logiky vypadají spíše jako gigantické, ozubenými koly protkané dílny, laboratoře a observatoře, kde se namísto modliteb ozývá skřípot kovů, cinkání zkumavek a tiché mumlání badatelů, kteří Aškeltamovi obětují své nejgeniálnější patenty, vyřešené paradoxní hádanky a přelomové technologické vynálezy.
Arthamon
Bůh Arthamon představuje pro své lidské vyznavače jediného, absolutního a všemocného Stvořitele, který ve svém přísném monoteistickém učení neuznává žádná jiná božstva. Jako vševědoucí a všudypřítomná entita drží pevně v rukou osud celého vesmíru, přičemž každý okamžik, pohyb stébla trávy i pád království podléhá jeho dokonalému a neomylnému božskému plánu. Pro lidi je tato víra zdrojem hluboké vnitřní útěchy a neotřesitelné naděje, neboť věří, že vše na světě má svůj skrytý smysl; i to největší lidské utrpení, nespravedlnost, chudoba či tragédie nejsou náhodným chaosem, ale nezbytnou součástí Arthamonova velkolepého záměru, který lidská mysl nedokáže plně pochopit. Tato absolutní odevzdanost do jeho vůle dává lidem sílu překonávat nejtěžší životní zkoušky s vědomím, že jsou chráněni a vedeni vyšší inteligencí, která nakonec vše obrátí v dobré a dovede jejich duše ke spáse.
Merthas
Merthas je bůh všech moří, deště a vody, kterého zná a uctívá téměř každý námořník a mořeplavec. Modlí se k němu vždy když odplouvají na výpravu z přístavu, aby jejich loď plavbu vydržela a vanul jim příznivý vítr i mořské proudy. Každá mořská bouře se pak neobjede bez mnoha modliteb. Na plavbách se lidé vzdávají velká části kontroly nad svými životy a právě tuto odevzdanost najdeme mezi věřícími v Merthase. Svým způsobem je osvobozující, stane se to, co má se stát. Věřme a modleme se, aby to bylo dobré.
„Pane moří, pane vod, chraň naši loď. Chraň náš kýl a vlny zkroť, chraň náš cíl i náš život“
Statela
Bohyně Statela ztělesňuje pro lidi i divoké elfy absolutní vesmírnou rovnováhu stojící na poznání, že žádný protiklad nemůže existovat bez svého protipólu. V jejích očích se teplo slunečních paprsků přirozeně prolíná s očistným chladem mrazu, jasné světlo dne dává smysl hluboké tmě noci a morální dobro nachází svůj význam jen v neustálém vymezení vůči zlu. Stejně tak vnímá chaos, nepořádek a divokost jako nezbytné tvůrčí síly, které musí být vyvažovány čistotou, řádem a strukturou, aby se svět nezhroutil. Lidé v ní uctívají spravedlivou soudkyni, která brání extrémům, zatímco divocí elfové ji vidí jako nestrannou strážkyni přírodních cyklů a věčného koloběhu bytí. Statela nepatří ani jedné straně. Zjevuje se jako monumentální, klidná postava na pomezí světů, která drží obě misky vah v dokonalé nehybnosti a připomíná svým uctívačům, že nelze potlačit jeden princip na úkor druhého.
Omokur
Nač se trápit, nač litovat, užívejme si, dokud můžeme. Omokur oblíbený v jižních zemích a pirátských přístavech mezi karbaníky, gamblery, narkomany, mezi diváky v arénách se zvěří, mezi stany potulných kejklířů, artistů a lehkomyslných dělníků. Uctívají ho ale i mnozí susfroni a někteří akalanti. Heslo zní, užívej dnes, plať zítra, zasloužíš si to nejlepší, žijeme jen jednou. Ve světě válek a neštěstí, všudedřímajícího nebezpečí, ve světě stvůr a plného zla často Omokur poskytuje úlevu, zapomění na starosti, poskytuje potěšení, vzrušení a slast. Ta je často vykoupena draze druhého dne.
Kjonsgar
Pro seveřany obývající drsné, zamrzlé pustiny severu představuje Kjonsgar nejvyšší ztělesnění neúprosné zimy, fyzické síly, lovu a válečného hrdinství. V těchto nehostinných krajích ho lidé uctívají jako přísného, ale spravedlivého patrona, který od svých vyznavačů vyžaduje neochvějnou odolnost a odvahu, neboť přežití v mrazu a divočině považuje za nejvyšší zkoušku lidského charakteru. Kjonsgar je hluboce spjat s kultem předků. Seveřané věří, že duše padlých bojovníků a moudrých lovců odcházejí do jeho mrazivé síně, odkud skrze polární záři a ledové vichřice bdí nad svými potomky a předávají jim svou sílu. Každý úspěšný lov, ulovená zvěř, vyhraná bitva i přečkaná sněžná bouře jsou vnímány jako projev jeho přízně, přičemž rituály na jeho počest se odehrávají kolem planoucích ohňů pod širým nebem, kde se zpívají písně o hrdinských činech předků a tluče se do válečných bubnů.
Urqueek
Uctíván susfrony jako absolutní ztělesnění brutální síly, neomezené velikosti a rasové nadřazenosti. Označován hrozivými přízvisky jako „Všepohrdající“ a „Všepožírající“, což dokonale odráží jeho povahu i filozofii samotných susfronů, kteří na všechny ostatní rasy nahlížejí s hlubokým opovržením a považují je za pouhou kořist nebo podřadné bytosti. Urqueek je vnímán jako obrovská, nenasytná entita s nekonečným hladem, která požírá celé světy. Susfroni věří, že jejich masivní těla, kly a ničivá síla jsou přímým darem od tohoto božstva, a proto je jejich povinností neustále dokazovat svou dominanci skrze podmaňování slabších, pustošení cizích území a hlasité rituální hostiny.
Hexran
Bůh Hexran představuje pro kraví elfy zlověstné a kruté božstvo, které vládne nad veškerým prokletím, utrpením, agonií a fyzickou i duševní bolestí. Jeho vyznavači v něm vidí neúprosnou sílu, která trestá slabost, stíhá nepřátele neyléčitelnými chorobami a uvrhá celá rodová společenství do věčné temnoty a zoufalství. Hexran nezná slitování; bolest je v jeho pojetí nejvyšším stavem bytí a nástrojem, kterým se testuje odolnost jedince, nebo skrze který se láme vůle vzdorujících. Kraví elfové ho vzývají především tehdy, když chtějí sejmout své soky, uvalit strašlivou kletbu na cizí kmeny nebo získat temnou moc výměnou za vlastní trýzeň. Rituály zasvěcené Hexranovi se odehrávají v naprosté tajnosti, hluboko v podzemí nebo v místech prosáklých smrtí, kde šamani kravích elfů rituálně bičují své tělo, pálí jedovaté byliny a přinášejí oběti v podobě krve a křiku mučených zajatců, aby si naklonili přízeň tohoto boha zmaru a zajistili, že jeho hněv bude směřovat pouze proti jejich nepřátelům.
Oktarep
Bůh Oktarep představuje pro kraví elfy kruté a krvelačné božstvo, které vládne nad totální válkou, krveprolitím, bitevní zuřivostí a mocí skrytou v krvi živých tvorů. Je patronem bojovníků, generálů a dobyvatelů, kteří v prolévání krve spatřují nejvyšší formu uctívání a zdroj neomezené síly. Oktarep nevyžaduje taktickou moudrost ani čestný boj; jeho podstatou je čistý masakr, destrukce a triumf silnějšího nad poraženým. Kraví elfové věří, že krev je posvátnou tekutinou, která v sobě nese životní sílu oběti, a proto po vyhraných bitvách rituálně sbírají krev padlých nepřátel, pijí ji pro posílení vlastních svalů a potírají si s ní svá těla i zbraně. Svatyně tohoto boha jsou v podstatě masivními obětními oltáři pod širým nebem, které neustále páchnou železem a smrtí, a kde šamani kravích elfů provádějí rituální popravy zajatců, aby Oktarepovi zajistili stálý přísun životní esence a vyprosili si pro své vojsko nezastavitelnou bojovou zběsilost, která na bojišti nezná strach ani bolest.
Nabunek
Bůh Nabunek představuje pro temné elfy zlověstné a nevyzpytatelné božstvo, které vládne nad zakázanou magií, iluzemi a absolutní mocí proměny. Je patronem všech, kteří odmítají přirozený řád světa a touží přetvářet realitu, hmotu i živá těla podle své vlastní, sobecké vůle. Nabunekova magie není určena k poznání vesmíru, ale k manipulaci, klamu a získání absolutní kontroly nad ostatními bytostmi. Temní elfové ho uctívají jako mistra mutací a metamorfóz, který svým nejvěrnějším služebníkům dává schopnost měnit svou podobu, splývat se stíny nebo rituálně přetvářet těla svých nepřátel v ohavné nestvůry. Jeho svatyně jsou skryty v nejhlubších podzemních sálech a temných kuloárech, kde čarodějové provádějí zvrácené alchymistické experimenty, tkají sítě intrik a vzývají Nabuneka, aby jim propůjčil moc oklamat smysly celých národů a skrze neustálé proměny tvarů a forem uvrhl svět do chaosu a paranoie.
Zaltharnas
Bůh Zaltharnas představuje pro temné, zkažené lidi a zvrácené nekromanty absolutní ztělesnění nevyhnutelné smrti, totální zkázy a hnilobného rozkladu. Jako nekompromisní vládce posmrtné temnoty odmítá přirozený koloběh života a učí své vyznavače, že konečným a nejvyšším stavem celého vesmíru je chladný, nehybný popel. Nekromanti ho uctívají jako zdroj své černé magie, která jim umožňuje trhat závoj mezi světem živých a mrtvých, krotit duše zemřelých k věčnému otroctví a oživovat tlející šiky nemrtvých. Zaltharnasovi lidští služebníci neznají slitování; vidí v něm architekta apokalypsy a věří, že každé zničené město, zmasakrovaná armáda nebo morem nakažená krajina je posvátným darem, který přibližuje svět k jeho finálnímu rozpadu. Jeho tajné svatyně jsou budovány v hlubokých rodových kryptách, opuštěných masových hrobech a na starých bojištích, kde vzduch páchne hnilobou a kde se nad oltáři z lidských kostí šeptají zaklínadla, jež mají do světa živých přivést nákazu, šílenství a věčnou noc.
Lavakr
Bůh Lavakr vládne jako absolutní a nekompromisní pán nad celou temnou říší, přičemž ve své zlověstné podstatě spojuje surovou tyranii s těmi nejtemnějšími touhami smrtelníků. Je uctíván pod hrozivými a zároveň uctivými tituly jako nositel síly, strůjce války, prolévač krve a příjemce slastí, což dokonale odráží zvrácenou kulturu jeho poddaných. Lavakr nahlíží na svět skrze optiku neustálého boje a dominance; válka je v jeho očích nejvyšším uměním a prolitá krev na bojištích tou nejčistší obětinou, která napájí jeho božskou moc. Zároveň však dohlíží na to, aby po každém krveprolití a vítězství následovaly divoké, nespoutané orgie a sadistické oslavy, kde se triumf mísí s fyzickým potěšením a ukojením těch nejnižších pudů. Jeho svatyně v srdci temné říše jsou monumentální, krví zbrocené paláce rozkoše a bolesti, kde se řev mučených zajatců a ryk válečníků střídá s hříšným smíchem jeho vyznavačů, kteří věří, že skrze páchání krutostí a oddávání se bezbřehým slastem dosahují dokonalé jednoty se svým temným pánem.
Tokurev
Bůh Tokurev představuje pro zelené kůže absolutní ztělesnění brutální fyzické síly, nekompromisního boje a nenasytného hladu po čerstvém mase. Ačkoliv patří do společného panteonu s prolhaným Gokaiem, Tokurevovo přímočaré a barbarské učení uctívají téměř výhradně orci, kteří ve své přirozené dominanci a mohutné tělesné konstituci spatřují jeho přímé požehnání. Tento bůh hluboce pohrdá zbabělostí, intrikami a schováváním se ve stínech; jeho doménou je čestný, surový střet tváří v tvář, kde rozhodují pouze svaly, těžké sekyry a schopnost rozdrtit nepříteli lebku. Orci věří, že síla jejich kmenů pochází z rituálního požírání masa padlých nepřátel i ulovených bestií, což považují za posvátný akt, kterým do sebe vstřebávají Tokurevovu divokou esenci. Jeho obětní místa jsou obrovské kamenné arény a porážkové kůly uprostřed orčích táborů, kde se neustále ozývá řev zápasících válečníků, tečou potoky krve a na obřích rožních se peče maso, jež šamani Tokurevovi rituálně zasvěcují před každým velkým válečným tažením.
Gokai
Bůh Gokai představuje pro orky a gobliny zlověstné a záludné božstvo, které vládne nad absolutní prohnaností, zákeřností, lstivostí a bezcitnými podrazy. Ačkoliv patří do panteonu zelených kůží, jeho zběsilé filozofii klamu naslouchají a nejvíce ho uctívají právě goblini, pro které je fyzická slabost vůči větším orkům každodenní realitou a Gokaiovo učení jedinou cestou k přežití a dominanci. Tento bůh s oblibou pohrdá čestným bojem tváří v tvář; jeho nejoblíbenějšími nástroji jsou podlé lži, zákeřné jedy namíchané z bažinných hub, dýky vražené do zad a nečekaná noční přepadení ze zálohy, kdy nepřítel nemá sebemenší šanci se bránit. Goblini v něm vidí velkého učitele intrik, který jim ukazuje, že vítězství dosažené podvodem je mnohem sladší a cennější než to vybojované hrubou silou. Svatyně tohoto boha podrazů netvoří žádné chrámy, ale skryté jeskynní doupata, pašerácké úkryty a temné kouty bažin, kde šamani goblinů rituálně otravují své šípy, spřádají plány na zradu svých orčích pánů a obětují Gokaiovi ukradené cennosti či zajatce, které vylákali do smrtících pastí.
Ižvatra
Bůh Ižvatra představuje pro humanoidní obojživelníky, známé jako amfibiáni, chladné, kruté a neúprosné božstvo, které dokonale zrcadlí jejich vlastní bezcitnou náturu. Jelikož tito tvorové postrádají většinu běžných emocí, jako je empatie, strach nebo hněv, je i uctívání Ižvatry založeno na čisté, chladnokrevné logice přežití, dominance a podmaňování slabších. Ižvatra nevyžaduje fanatický křik ani emociální zápal; jeho vůlí je systematická likvidace suchozemských plemen a rozšiřování stojatých vod, močálů a temných hlubin. Amfibiáni v něm vidí nehybného predátora číhajícího pod hladinou, který jedná bez emocí, ale s naprostou efektivitou. Svatyně tohoto zlého boha se nacházejí v zatopených jeskyních a hnilobných bažinách, kde kněží amfibiánů provádějí rituální topení zajatců a obětují jejich těla vodní flóře a fauně, přičemž celou akci vnímají pouze jako nezbytný a logický proces k získání božské přízně a posílení své moci nad světem nad hladinou.
Vener
Bůh Vener představuje zlověstné a zkažené božstvo, které vládne nad těmi nejhoršími ranami smrtelného světa – nad zhoubnými chorobami, hnilobnou nákazou, zvrácenou tělesnou proměnou, agonií a nekonečným utrpením. Na rozdíl od jiných bohů, kteří se omezují na jednu rasu, Venerova temná moc láká zkažené jedince napříč světem; jeho fanatickými vyznavači jsou temní lidé, odpadlí elfové a někteří zlí trpaslíci, kteří v šíření moru a bolesti spatřují nástroj absolutní moci a destrukce. Vener neučí své následovníky bolest pouze snášet, ale přímo ji vyhledávat a uctívat jako posvátný stav, přičemž nákazu vnímá jako dar, který přetváří a deformuje tělesnou schránku v cosi odolnějšího vůči běžnému světu. Jeho tajné kulty zakládají chátrající lazarety, zamořují zdroje pitné vody a v hlubokých podzemních laboratořích či opuštěných dolech provádějí zrůdné experimenty. Svatyně tohoto boha zmaru jsou prosáklé pachem hniloby a gangrény, a jeho uctívači zde rituálně infikují sami sebe i zajatce strašlivými chorobami, přičemž každý nový vřed, mutace nebo výkřik bolesti je vnímán jako projev Venerova nejvyššího požehnání a důkaz, že svět se krůček po krůčku propadá do jeho chorobného područí.
Hortes
Bůh Hortes představuje pro své vyznavače nekompromisní ztělesnění síly, mužné ctnosti a přísné, zásluhové spravedlnosti. Je zobrazován jako majestátní muž na absolutním vrcholu svých sil s hustým plnovousem, který svou přízeň a požehnání věnuje výhradně těm, kteří vykazují neochvějnou soběstačnost, fyzickou zdatnost a dokážou se o sebe v krutém světě sami postarat. Hortes hluboce pohrdá bezmocnými, slabými a chudinou, neboť v jejich stavu nevidí neštěstí, ale osobní selhání a nedostatek vnitřní vůle. Jeho jméno je hluboce zakořeněno v každodenní kultuře, kde lidé používají rituální pozdravy a požehnání jako „Ať vás Hortes provází na vašich cestách“ nebo „Doprovázej mne, Hortes“, aby si zajistili jeho ochrannou sílu. Když muž zemře v boji, nebo když v něm vlivem stáří, nemoci či zlomeného ducha vyhasne životní jiskra, jeho blízcí se zármutkem říkají „Opustil ho Hortes“, což značí, že ztratil božskou energii, která ho činila silným a ctnostným.
