Starý hvozd

V samém srdci Arateji, obklopený městy, vesnicemi a křižovatkami obchodních stezek, leží Starý hvozd – rozsáhlý les táhnoucí se přes tři sta mil, pulsující prastarou magií. Ačkoliv je obklopen civilizací, zůstává divoký a svobodný. Jeho koruny sahají vysoko nad svět lidí a jeho kořeny se vinou hlouběji, než sahá paměť císařství.

Hvozd je domovem lesního království – společenství dryád, druidů a elfů, kteří s přírodou nesplynuli jen tělem, ale i duchem. Tito ochránci bdí nad rovnováhou lesa a staví se proti rostoucímu nebezpečí – lidské chamtivosti. Kácení dřeva, budování cest a těžba narušují pradávný řád.

Ač les odpouští, nezapomíná. Jeho obrana je tichá, ale neúprosná. Kmeny stromů šeptají jména vetřelců. Kořeny se posouvají. Zvěř se chová podivně. A někdy… někdy se ti, kdo přišli s pilou, už nikdy nevrátí.

Starý hvozd je živý. A chráněný.

Jezerní království

Na západním okraji Arateji, při patě Ukarských skal a v stínu Velkého lesa, leží Jezerní království – malé, avšak hrdé panství rozprostírající se kolem čtyř posvátných jezer: Miral, Saedwen, Dolarth a Tynea. Křišťálové vody těchto jezer živí kraj i ducha lidu, který zde žije.

Obyvatelé Jezerního království jsou zdatní jezdci a rybáři, hluboce spojení s přírodou. Věří v Jezerní paní – tajemnou božskou bytost vody – a její pozemskou zástupkyni, Královnu, která vládne nejen mečem, ale i moudrostí. Náboženství zde prostupuje každý den – ranní obřady u jezer, darování prvního úlovku, a svátky světla, kdy se hladina rozzáří stovkami lampionů.

Druidové zde mají své svatyně mezi skalami a rákosím a chrání posvátnou rovnováhu vody, země a větru. I když je království malé, jeho lidé jsou odhodlaní, svobodní a nečekaně silní – stejně jako proud pod klidnou hladinou jezera.

Mrtvý les

Na severozápadě Arateji, kde kdysi rostly zelené háje a zpívali ptáci, se dnes rozkládá Mrtvý les – zpustošená a tichá krajina plná černých kmenů, padlých stromů a popela. Dříve živý les podlehl neznámé kletbě nebo dávné katastrofě, o níž se už jen šeptá.

Žádné listí, žádné šumění větru – jen ticho, v němž se ztrácí čas. Větve stromů se kroutí jako spálené prsty a půda pod nohama je studená a bez života. Říká se, že tu bloudí duše těch, kdo zemřeli v ohni nebo v hněvu přírody.

Místo je prokleté. Zvěř sem nevkročí, lidé se vyhýbají. Jen občas tudy projdou nekromanti, hledači zakázaného vědění, nebo ti, kdo už nemají co ztratit. Mrtvý les je připomínkou toho, co se stane, když se příroda rozzlobí – a nikdy nezapomene.

Nemrtvý les

Na chladném severu Arateji, těsně vedle Údolí smrti – pradávného pohřebiště králů a hrdinů – se rozkládá Nemrtvý les. Místo, kde stromy šeptají jména mrtvých a půda pulzuje temnou magií. Mezi křivolakými kmeny číhají stíny a mezi kořeny leží hroby, z nichž se občas něco zvedne.

Zlá, nepochopitelná síla zde narušuje rovnováhu života a smrti. Mrtví v hrobkách se nepokojí, a ti v lese nikdy skutečně neodpočívají. Kostlivci a zombie zde nespí věčně – jen čekají. Pokud je někdo probudí, stávají se tichými, neúnavnými pronásledovateli. Hon trvá, dokud se oběť buď neztratí… nebo nepřidá k nim.

Nikdo neví, odkud ta magie pochází. Snad z temného srdce lesa, snad z hlubokého hrobu krále, jehož duše se nechtěla vzdát trůnu. Ale jedno je jisté – v Nemrtvém lese není ticho nikdy opravdu klidné.

Trolí hory

Trolí hory jsou pusté, nevlídné pohoří, kde se člověk cítí jako vetřelec. Vzduch je tam těžký, plný vlhkosti a pachů mechu, kamení a něčeho starého a zkaženého. Vrcholky hor jsou ostré jako tesáky a často mizí v nízkých, šedých mracích, které se jen zřídka rozestoupí. Cesty tam skoro nejsou – jen staré kozí stezky, zarostlé a kluzké, vedoucí do mlhou zahalených průsmyků.

Říká se, že v jeskyních hluboko pod horami spí celé klany trolů – ne těch tupých a pomalých, ale lstivých, prastarých bytostí, které si pamatují časy, kdy ještě nebývali lidé. Jejich obydlí jsou vytesaná do skal, zdobená surovými reliéfy a kostmi padlých nepřátel. Nocí se horami rozléhají hluboké bubny a nelidské skřeky, které slabším jedincům berou rozum.

Kdysi zde stála pevnost – postavili ji trpaslíci nebo snad dávní čarodějové – dnes z ní zbyly jen rozvaliny zčernalé od blesků a času. Některé doly jsou stále přístupné, ale málokdo se odváží sestoupit – prý tam hluboko v temnotách hlídají poklady bytosti, které nesnáší světlo.

Celé pohoří působí jako živý organismus – dýchá mlhou, sténá ve větru, a někdy se říká, že i posouvá. Není to místo pro slabé, ale ti, kdo přežijí cestu skrz Trolí hory, se už nikdy nevrátí stejní.

Hora Démonů

Na vyprahlém jihu, tam kde Sekvelská poušť přechází v rozeklané skalní masivy, se tyčí Hora démonů – temné a zakázané místo, kam se nikdo neodvažuje dobrovolně. Je to zřídlo syrové, nespoutané magie, která tryská z nitra světa jako oheň z ran.

Z puklin a jeskyní hory se rodí démoni – nestvůry z čisté magie a nenávisti, pokřivené obrazy touhy a bolesti. Hora sama je živá, dýchá magií a šeptá hlasem starých bohů, kteří byli dávno zapomenuti nebo vymazáni.

Kraj kolem hory je spálený, prázdný, plný kráterů a skelného písku. Vzduch vibruje energií, která pálí duši. Jen šílení čarodějové nebo posedlí válečníci sem míří – hledat moc, která je víc prokleje než posílí.

Hora démonů nerodí jen stvůry. Rodí pokušení.

Hromová hora

Bažina stvůr

Poblíž Černého jezera, na hranici zapomenutých močálů, leží Bažina stvůr – temné a nehostinné místo, kde se rodí ta nejděsivější monstra Arateji. Hnilobný vzduch je těžký a plný šepotů, bahno pohlcuje každou stopu a stromy tu rostou křivě, jako by se kroutily strachem.

V bažině se mísí temná magie s přírodním úpadkem. Z jejího nitra vyplouvají tvorové zkroucení kletbou i divokou přírodou – od ohavných obojživelníků přes šupinaté bestie až po děsivé stíny, které se plíží pod hladinou.

Nikdo se tu nezdrží dlouho – ti, kdo sem zavítají, často už neodcházejí. Bažina stvůr je kolébkou hrůz a místem, kde se temnota rodí z hlubin samotné země.

Sahrak

Zlatohrad

Uprostřed rozlehlých Zlatých plání se rozkládá Zlatohrad – město, které je srdcem zemědělství Arateje. Obklopen nekonečnými obilnými poli a rozmanitými zahradami, Zlatohrad kontroluje a střeží úrodu, která zásobuje celé císařství.

Jeho silné hradby chrání úrodnou krajinu před nájezdy a škůdci, zatímco místní farmáři a zahradníci pilně pečují o plodiny, aby nikdy nechybělo jídlo pro lid i vojsko. Zlatohrad je také významným obchodním centrem, kde se obilí mění v bohatství a jistotu.

Město je symbolem prosperity a života – místo, kde se zlaté klasy sklízí a kde se rodí budoucnost Arateje.

Hronas

Hronas je starobylé město ležící na křižovatce důležitých obchodních cest v srdci Arateji. Jeho kamenné hradby nesou známky mnoha věků a bitev, zatímco úzké uličky pulzují životem kupců, řemeslníků a dobrodruhů.

Město je známé svou rozmanitou komunitou – od moudrých mágů přes zdatné válečníky až po lstivé obchodníky. Dominantou Hronasu je mohutná věž mágů, odkud se do kraje šíří magie a vědění.

Hronas je místo plné kontrastů – zároveň rušné tržiště i tiché zahrady, sídlo moci i útočiště pro ty, kdo hledají nový začátek. Město je to špinavé, ze stovek komínů stoupá věčný kouř a stará kanalizace je poničená a nezvládá. Ulice jsou tedy plné splašek, koňských lejn a odpadu. V tomto zdánlivém chaosu však pracuje mnoho tisíc řemeslníků v koželužnách, truhlárnách, kovárnách a jiných manufakturách. Říká se, že to, co nevyrobili trpaslíci, to bylo vyrobeno v Hronasu, této továrně světa.

Bílé Ostrovy

Daleko na jihovýchodě Arateji se rozkládají Bílé Ostrovy – domov vznešených elfů, jejichž pradávná města září bílým mramorem a magií. Ostrovy jsou obklopeny klidnými, azurovými vodami a zahaleny v jemné mlze, která dodává místu tajemnou a posvátnou atmosféru.

Elfové zde žijí v harmonii s přírodou i magií, chrání své dědictví a vzdávají hold starým bohům. Na obloze nad ostrovy krouží mohutní orlové, jejichž oči vidí daleko za obzor. Poletují tu také elegantní pegasi – křídlatí koně, kteří jsou symbolem svobody a vznešenosti.

Mnozí elfům vyčítají, že se izolovali, málokoho na své ostrovy pustí a žijí tam mimo realitu Arateji, neuvědomují si problémy lidí a zavírají před nimi oči. Elfové zde však vybudovali jakousi rezervaci a je to jedno z mála míst, kde je alespoň částečně zachována kultura a vědomosti První říše.

Bílé Ostrovy jsou místem klidu, krásy a moudrosti – skrývají tajemství starých věků a čekají na ty, kdo je budou hledat s úctou a pokorou.

Kalpunea

Kalpunea, velkolepé hlavní město První říše, se tyčí jako monumentální centrum moci, kterému dominuje kolosální císařský palác postavený z bílého mramoru a protkaný zlatými runami starověké magie. Srdcem metropole je staré město, kde se mezi křivolakými uličkami tyčí tisíce let staré chrámy, masivní akvadukty a hrdé obelisky oslavující dávné triumfy, jež navzdory věku díky ochranným kouzlům stále odolávají zubu času. Nad povrchem pulzuje luxus a politický život říše, zatímco z palácových zahrad shlíží samotný císař na své poddané i na monumentální architekturu, která nemá ve známém světě obdoby. Pod základy Kalpunei se však rozkládá druhé, stinné město v podobě nekonečného labyrintu rozsáhlého podzemí. Tyto obří podzemní prostory, původně vybudované jako úkryty, těžební tunely a hrobky zakladatelů říše, dnes ukrývají zapomenutá skladiště prastaré magie, tajné únikové chodby císařské rodiny a stinné rituální síně. Zatímco na povrchu vládne přísný řád a lesk císařského dvorce, v temných hlubinách Kalpunei pod starým městem žije vlastní svět pašeráků, odpadlíků a zakázaných kultů, které v ruinách staré architektury hledají tajemství dávno zapomenuté moci.

Ogrobor

Ogrobor je drsné ogří město ukryté vysoko v skalnatých horách na severu. Místo složitých staveb zde najdeš primitivní chýše z kamení a dřeva, ale také rozsáhlé jeskynní systémy, které ogři využívají jako útočiště i pevnosti.

Život v Ogroboru je tvrdý a jednoduchý – ogři jsou zdatní lovci a bojovníci, kteří přežívají díky síle a drsné přírodě kolem nich. Město je plné ozvěn dunění a řevu, což varuje nepřátele před mocí jeho obyvatel.

Ogrobor je symbolem surovosti a divokosti, kde přežije jen ten nejsilnější, a kde příroda a síla určují řád.

Panmaldar

Tento monumentální kamenný kolos s lidským tělem a orlí hlavou vybudovala První říše pomocí magie jako strategický most přes hlubokou soutěsku. Obří postava stojí pevně rozkročena v kaňonu s dravými vodopády a její rozpažené, svalnaté paže se opírají o protilehlé útesy, čímž vytvářejí samotnou cestu pro poutníky pod dohledem osamělé strážní věže na vrcholu skály. Navzdory tisíciletím stavba nevykazuje známky eroze, což potvrzuje přítomnost starověkých ochranných kouzel, i když její spodní část už částečně splývá s přírodou a zarůstá mechem. Ptačí hlava obra stále neúprosně shlíží do údolí pod bouřkovým nebem jako věčný strážce a připomíná nekompromisní moc a pokročilé umění dávno zaniklé říše.

Mlžné útesy

Daleko na severu, kde se ledové větry střetávají s divokým mořem, na poloostrově Krelonu, tyčí se Mlžné útesy – drsné a nehostinné skály zahalené věčnou mlhou. Zde sídlí krutí, krvaví elfové, jejichž srdce jsou tvrdá jako kámen a meče ještě ostřejší.

Na vrcholcích útesů stojí mohutné obranné věže a válečné stroje, připravené bránit jejich teritorium před každým nepřítelem. Studené, rozbouřené moře tříští vlny o skály a posílá do útesů slanou mlhu.

Mlžné útesy jsou místem neustálé války a stínů, kde přežívají jen ti nejsilnější a nejbezohlednější. Je to domov, kde se krev prolévá pro moc a kde temnota nikdy nespí.

Hory Rukrost

Na západě od Černého jezera se rozléhají rozsáhlé hory, které obsadili trpaslíci, kteří na konci války o přežití podlehli vlivu černé vody a ta změnila jejich myšlení, vnímání a celou kulturu. V těchto horách jsou mnohé štoly a jeskyně, které sahají velmi hluboko. Z mnoha únikových šachet unikají jedovaté plyny z výhní nebo laboratoří. Horám se vyhýbají všechny formy života, snad až na houby, protože temní trpaslíci vše prověřují mnohým experimentům hledaje vědění a skryté zdroje magie.