Zlatohrad je architektonický skvost vytesaný z pískovce a okrového mramoru, který díky svému strategickému vyvýšení nad Zlatými pláněmi působí za úsvitu jako vrostlý přímo do slunce. Město není jen pevností, ale především gigantickým obchodním uzlem; jeho ulice jsou lemovány řadami sýpek a hlučnými tržišti, kde se cena pšenice určuje pro celý zbytek Talufanu. Středy náměstí zdobí fontány s pitnou vodou pro dobytek a hlavní ulice jsou navrženy tak, aby jimi mohly projet tři naložené vozy vedle sebe. Nad tím vším se tyčí citadela, sídlo krále Aureliána III. a hlavní posádka Zlatých rytířů, jejíž vysoké věže slouží jako majáky pro karavany vracející se z dalekých cest.
Nad Zlatohradem se tyčí Třpytivá katedrála, monumentální stavba z bílého mramoru a na mnoha místech pokrytá zlatem, jejíž tři magické věže fungují jako obří čočky soustřeďující sluneční svit. Zde sídlí řád Zlatých mágů, solárních arkanistů, kněží-mágů, kteří uctívají Solária, Pána neuhasínajícího jasu. Zatímco rytíři řeší ocelí skřety a troly, tito mágové jsou poslední obrannou linií proti stvůrám noci; v rozsáhlé knihovně, ukryté v základech katedrály, studují prastaré svitky o potírání vlkodlaků, upírů a stínů z hlubin Talufanu. Léčí nákazy, nemoci, vyhání démony, a když se na pláně snese neprostupná magická temnota, kněží na vrcholech věží vyvolají mocná sluneční kouzla, která rozžehnou oblohu i uprostřed noci a sežehnou vše, co se opováží vystoupit ze stínu.
Podhradí Zlatohradu je hlučným, prašným a neustále pulzujícím mraveništěm, které tvoří kontrast k nablýskané citadele na kopci. Je to místo, kde se „zlato“ plání mění na skutečné mince; vzduchem se zde mísí vůně čerstvě namleté mouky, koňského trusu a rozžhaveného železa z kovářských výhní, které dnem i nocí buší do plátů zbrojí pro královské vojsko. Křivolaké uličky jsou ucpané těžkými vozy s obilím, zatímco v hostincích u bran se mísí nádeníci, unavení honáci dobytka a žoldnéři, kteří si zde v pochybných krčmách vyprávějí děsivé historky o skřetech číhajících v lánech. Právě zde, mezi hromadami pytlů a řinčením kovadlin, se odehrává ta nejšpinavější, ale nejdůležitější práce.
Na kulatém náměstí, v krčmě „U Zlomeného Klasu“, vládne u vřících kotlů trpasličí sládek Brogur Jantarovous. Jeho pýchou je legendární ležák, do kterého přidává jednu velmi vzácnou a nebezpečnou surovinu – dračí chmel. Tato rostlina roste pouze hluboko v nebezpečných lesích a kvůli extrémní ceně si běžní usedlíci a nádeníci Jantarák dopřejí jen zřídka, místo toho se raději drží levnějších obilných pálenek.
Brogurovo pivo je tak především výsadou bohatých obchodníků, kteří v něm oslavují uzavřené kontrakty, a dobrodruhů, kteří neváží zlato na lékárnických vahách. Největší odbyt má však nápoj ve chvílích, kdy se nad obzorem začnou srocovat mračna skřetích hord. Když muži vědí, že se nemusí dožít dalšího rána, poslední mince rádi vysázejí na stůl právě za korbel tohoto tekutého ohně. Jantarák jim totiž vlije do žil nečekanou odvahu a hřeje v žaludku i v té nejchladnější noci v poli, jako by v sobě neslo požehnání samotného boha Solária.
