„Před dávnými věky, dříve než první králové vztyčili své hrady, spalo pod kořeny nejvyšších hor cosi cizorodého. Nebyla to zvířata, ani kamení, leč tichá, šedivá plíseň, jež se v temnotě krmila dechem země. V oněch místech však skála pukla a odhalila Zřídlo – žílu prapůvodní síly, magického kamene, jenž sálal nezdravým, nazelenalým světlem.
Tato houba, vystavena onomu záření, nezhynula. Namísto toho zdivočela. Její vlákna zhrubla, začala pulzovat cizím životem a nenasytně hladovět. První maso jí podaly samotné hory – jeskynní havěť a hlodavci, kteří v oněch slujích zahynuli. Houba se do nich vpila, pohltila jejich kosti i instinkty a poprvé z nich vyklíčila cosi, co mělo ruce a hladové tesáky. Tak v hlubinách pod Líhništěm vznikli první skřeti, jako zmetci země a magického jedu.
Historie zelené hordy je psána krví a neustálým hladem jejich ‚Matky‘ v hlubinách. První války nevedli proti lidem, ale proti sobě navzájem a proti trpasličím rudařům, kteří se odvážili kopat příliš hluboko. S každým pobitým nepřítelem, kterého orci odvlekli ke Zřídlu, se Líhniště zvětšovalo. Houba se naučila, že čím silnějšího nepřítele pohltí, tím odolnější válečníky vyplivne. Z krve udatných trpasličích králů tak vzešli první velcí orci, nosící v sobě hněv a tvrdost skály.
Éra nájezdů nastala, když se hory staly pro zelenokožce příliš těsnými. Vyvalili se z jeskyní jako zelená povodeň, poháněni nutností krmit své hnijící kolébky. Každé město, které vypálili, každé bitevní pole, kde zůstaly tisíce mrtvol, se stalo provizorním výhonkem jejich domovského Líhniště. S sebou si v ranách a pod nehty nesli spory, které v dešti a blátě bojišť klíčily v nové, divoké generace.
Jejich dějiny nejsou kronikou králů, ale kronikou šíření nákazy. Každý velký vojevůdce, který sjednotil kmeny, byl jen nástrojem houby k tomu, aby získala čerstvou biomasu z úrodných nížin. I dnes, když ork zařve svůj válečný pokřik, je to ozvěna onoho prastarého hladu, který začal v temnotě u hlubinného Zřídla.“
