Manatera - Bestiář

Alkora

Alkora je tajuplný tvor hlubokých lesů. Její tělo je pokryto bílými, perleťově lesklými šupinami, které se třpytí i v nejjemnějším paprsku světla. Má štíhlé, kočičí tělo, dlouhý ocas zakončený hrotem jako list, a oči rudé jako zapadající slunce – hluboké, inteligentní, věčně bdělé.Na první pohled vypadá jako podivný kříženec draka, králíka a ještěrky. Její uši jsou dlouhé, špičaté a neustále se chvějí, zachycují každé zašustění v okolí. Alkora je plachá, bystrá a téměř nemožná chytit.Zvláštností alkory je její schopnost ohýbat světlo. Dokáže se stát zcela neviditelnou nebo vytvářet oslnivá prasátka, kterými mate pocestné. Mnozí přísahají, že jim uprostřed hlubokého lesa někdo svítil do očí nebo házel světelné záblesky na cestu. Alkora si z lidí ráda tropí žerty – nikdy však zlomyslně, spíš jako dítě, které zkouší, jak svět reaguje.

Asmaron

Asmaroni jsou majestátní a obávaní černí noční ptáci, dravci s rozpětím křídel přesahujícím pět metrů. Jejich peří je temné jako půlnoc, s matným kovovým leskem, který odráží měsíc i hvězdy. Vznášejí se tiše nad horskými hřebeny, lesy a opuštěnými ruinami, kde hledají kořist – od menších tvorů až po neopatrné poutníky.Na rozdíl od obyčejných ptáků jsou Asmaroni velmi inteligentní, schopní porozumět jednoduché řeči a reagovat na magii. Někteří čarodějové či poustevníci s nimi dokázali navázat křehké pouto, ale nikdy si je zcela nepodrobili – Asmaroni zůstávají svobodní a hrdí.Zvlášť cenná jsou jejich vejce, která se dají najít jen vzácně, hluboko v nepřístupných horách nebo v korunách prastarých stromů. Z těchto vajec se líhnou mláďata jen jednou za několik let. Vejce samotné mají černomodrý odstín a jsou obestřena magií – říká se, že kdo takové vejce najde a dokáže ho ochránit, získá věrného spojence na celý život.Asmaron je symbolem svobody, noci a poznání – často bývá zobrazován ve starých knihách jako průvodce, špeh nebo posel bohů.

Balizišek

Balizišek je záhadný tvor, jehož jméno klame – nemá nic společného s obávaným baziliškem. Mnoho o baliziškovi vlastně nevíme a v akademických kruzích byly sepsány různé hypotézy a teorie. Balizišek vypadá jako velké, samostatně levitující oko obklopené jemnými třepotajícími se chapadélky, která mu umožňují tiché plachtění vzduchem. Jeho duhovka mění barvy podle emocí a prostředí, v němž se nachází.Tento tvor není predátor, ale spíše pozorovatel. Neútočí, nepoužívá zbraně, a přesto se ho mnozí bojí. Říká se, že jeho pohled neubližuje tělu, ale odhaluje pravdu – jakoukoliv slabost, jakékoliv tajemství, jakýkoliv hřích.Někteří tvrdí, že je to bytost spojená s prastarou moudrostí a tajemstvím světa Manatera, druzí si myslí, že to není bytost ale pouhá magická iluze vytvořená mágy. Další jsou přesvědčení, že jde o magickomechanický vynález sloužící výrobci pozorovat a sledovat aniž by se vystavoval riziku. Možná je to skutečně živá bytost, ale nikdo neví čím se živí a jak se rozmnožuje. V průběhu let se mezi lidmi začala šířit spousta polopravd či úplných lží. Říká se například, že balizišek vidí nejen přítomnost, ale i ozvěny minulosti. Kdo se do něj podívá přímo, může spatřit svůj skutečný osud… a ne každý je na to připraven. Nezanechává žádné stopy a pohybuje se bezhlesně. Někteří tvrdí, že je vyslancem vyšších sil, jiní ho považují za pouhého zvědavce. Je to prý také zvěstovatel změn – Kde se objeví balizišek, tam se blíží významná událost. Království padnou, hrdinové povstanou, města shoří nebo se zrodí nová legenda. Jo a taky ovládá telekinezi a střílí blesky.Nikdo neví, zda je balizišek tvor z masa a kostí, nebo jen zhmotněná síla samotného světa. Ti, kdo ho zahlédli, buď zmizeli, nebo se vrátili jiní – moudřejší, vyděšení či posedlí touhou odhalit hlubší pravdu.

Bazilišek

Říká se, že kdo pohlédne do očí baziliška, zkamení na místě. Není to pouhá legenda. Tento tvor, schoulený ve stínech jeskyní a ruin, je noční můrou všech, kdo se odváží vstoupit do jeho teritoria. Není velký, ale jeho šupinaté tělo je silné jako brnění, jeho drápy dokážou roztrhat kov a jeho pohled… ten je smrtící.Nepotřebuje rychlost, nepotřebuje sílu. Stačí jediný okamžik nepozornosti. Jedno setkání očí a tvé tělo se začne měnit—nejprve ztuhne, pak se pokryje prasklinami, až nakonec zůstane jen beztvará socha tam, kde kdysi stálo živé tělo. A pokud se bazilišek rozhodne, že ho zajímá něco jiného, prostě odejde, zanechávaje za sebou svou nejděsivější vizitku—les zkamenělých postav, jejichž poslední okamžiky zůstaly navždy zachyceny v kameni.Ti, kdo přežili setkání s baziliškem, říkají, že jeho pohyb je plíživý, téměř lenivý, ale v jeho očích je něco hlubšího než pouhý instinkt predátora. Možná zvědavost. Možná cosi prastarého a nepochopitelného. Nebo jen chladná, neúprosná prázdnota stvoření, které ví, že smrt není otázkou boje, ale pouhého pohledu.

Bifrn

Bifrn je děsivý mutant mezi kaprem a divočákem – tvor s mohutným tělem kance, pokrytý lesklými modrými a zelenými šupinami, které se třpytí jako rybí kůže. Z jeho hřbetu vyrůstají krátké kostěné ploutve a žábry za čelistmi mu umožňují dýchat jak ve vodě, tak na suchu.Jeho hlava je neobvyklá – prasečí rypák je protáhlý a lemovaný vousky jako u sumce, zatímco z tlamy trčí zubaté kly zahnuté dozadu. Když Bifrn zafuní, voda v okolí se začne čeřit a ryby prchat.Tento tvor se vyskytuje v zarostlých mokřadech, říčních deltách a zatopených lesích, kde se v bahně pohybuje s překvapivou ladností. Bifrn je teritoriální, zuřivý a často útočí bez varování – zvlášť na vetřelce v jeho vodním království. Jeho útok spočívá v prudkém výpadu, kdy se snaží protivníka nabrat kly a poté ho utopit.Bifrn je zároveň považován za symbol zkažené přírody – někteří tvrdí, že vznikl z temné magie, jiní ho považují za výsledek dávného prokletí nebo alchymistického pokusu, který unikl kontrole.Lov Bifrna je považován za šílenství – jeho maso je nebezpečně toxické, ale šupiny a kly jsou ceněné jako alchymistické ingredience a magické materiály, hlavně pro ochranné amulety a vodní rituály.

Démon

Démoni jsou ztělesněním chaosu a temnoty, bytosti, které nepatří do smrtelného světa, a přesto se do něj stále snaží proniknout. Někdy jsou vyvoláni pošetilými čaroději, jindy se trhlinami v realitě sami derou ven, poháněni nenávistí a hladem po zkáze. Každý z nich je jiný – někteří jsou nestvůrné, rohaté kolosy, jiní působí téměř lidsky, dokud se jim nezahledíš do očí a neucítíš v nich prázdnotu bez konce.Jejich těla se zdají být z masa a krve, ale zranění, která by člověka zahubila, jsou pro ně jen drobnou nepříjemností. Čepel, která není posvěcená nebo očarovaná, se od nich odráží jako od kamene, a oheň, který by smrtelníka spálil na popel, je pro ně jen teplým vánkem. Čím silnější démon, tím mocnější je jeho vůle – někteří dokážou šeptat slova, která rozleptají mysl smrtelníka a promění ho v poslušnou loutku, jiní se hněvem rozohní tak, že se vzduch kolem nich začne chvět žárem. A ti nejhorší z nich… ti nemusí udělat vůbec nic. Stačí, že jsou.Démoni nepřicházejí vést války nebo dobývat říše. Přicházejí kazit, lákat, ničit. Nabídnou moc těm, kdo po ní touží, a pošeptají slova, která otočí přítele proti příteli. Neslyší volání o slitování, necítí soucit, neznají strach. A když se konečně vrátí tam, odkud přišli, nezůstane po nich nic než popel, zoufalství a zkažené duše těch, kteří je pozvali dovnitř.

Dráček

Poddraci jsou menší příbuzní velkých draků Manatery. Vyskytují se v mnoha barevných variantách a přizpůsobují se různým prostředím – od horských štítů po tropické džungle. Na rozdíl od svých větších protějšků nejsou poddraci obvykle inteligentní bytosti, ale spíše instinktivní tvorové, obdaření magickými schopnostmi a nečekanou vynalézavostí. Někteří žijí ve skupinách, jiní vedou samotářský život. Velikostí se pohybují od vrabce po malého koně. Mají různou barvu šupin podle prostředí, ve kterém žijí. Většina poddraků má křídla a létá, ale existují i podzemní, kteří jsou slepí a hrabou dlouhé nory. Zelení poddraci dobře šplhají v korunách stromů a staví si hnízda. Šedí zase tráví většinu času pod vodou, mají blány mezi prsty, ploutve a loví ryby. Mezi dráčky se vyvinula velká mezidruhová variabilita a adaptabilita vůči prostředí. Mají různé druhy zubů uzpůsobených potravě a jsou známi i draci býložravci žijící ve stádech podobně jako ovce. Dráčky obklopují různé magické aury a kouzla spíše ochranného druhu, někteří však umí i kouzly zaútočit. Značná část dráčků schopnost plivat oheň ztratila, vždy ale získali něco jiného.Poddraci se lidem vyhýbají. Jsou často loveni pro své magické šupiny, rohy, srdce, maso. V zajetí většinou hynou. Drakomistři jsou lidé, kteří drakům zasvětili život a jsou schopni je ochočit. Ochočený dráček je nesmírně cenný jak mezi dobrodruhy, tak mezi mágy a vladaři. Někteří umí umocňovat magii, varovat před nebezpečím, ale především neskutečně zvyšují prestiž.

Drak

Draci jsou pradávná, majestátní a nebezpečná stvoření, která kdysi vládla celé Manateře. V dávných dobách jejich křídla vrhala stín na celá údolí a jejich řev se rozléhal mezi horami jako hrom božského soudu. Dnes se však jedná o téměř vyhynulý druh – za celá desetiletí se objeví sotva jediný exemplář. Každý drak je jiný, liší se především zbarvením, velikostí i povahou, ale všechny spojuje ohromná tělesná síla, schopnost letu a ničivý dech, který může mít podobu ohně, jedu, kyseliny či dusivého plynu. Někteří draci jsou krvelační a zuřiví, jiní naopak oplývají starobylou moudrostí a hlubokým porozuměním světu. Bez ohledu na povahu jsou draci bytosti teritoriální, neústupně bránící své území před vetřelci. Zvláštní význam pro ně má jejich doupě – často ukryté hluboko v horách či prastarých lesích – kam po staletí shromažďují poklady, artefakty i památky na zaniklé civilizace. Tato místa bývají zdrojem legend, strachu i touhy dobrodruhů, kteří se odvažují vstoupit do stínu zapomenutého krále nebes.

Ďas Bahenní

Ďas bahenní je odporný predátor skrývající se v zrádných bažinách. Jeho široká, zploštělá hlava připomíná shnilý kmen, zatímco tělo pokrývá vrstva slizu a řas, které mu poskytují dokonalé maskování. V klidu splývá s okolím – dokud se jeho tlamisko náhle nerozevře a neodhalí řady dlouhých, jehlicovitých zubů.Jeho hlavní zbraní je jazyk – dlouhý, tenký výběžek, kterým dokáže bleskově zasáhnout a zachytit kořist. Tento orgán se v noci jemně vlní těsně nad hladinou bahna a láká zvědavou kořist blíž. Jakmile oběť udělá osudný krok, ďas s děsivou rychlostí vystřelí z bahna, sevře ji čelistmi a stáhne pod hladinu.Ďas bahenní je samotářský a trpělivý lovec. Dokáže celé dny setrvat nehybně v bahně, čekajíc na neopatrné zvíře či nešťastného cestovatele. V případě ohrožení se raději stáhne do hlubších vod, kde se stane téměř neviditelným.Cestovatelé, kteří se odváží do jeho teritoria, by měli být obezřetní. Kromě nebezpečí utonutí v bažině je ďas smrtící protivník – jeho kousnutí způsobuje hluboké rány a sliz může vyvolat závažné infekce. Někteří tvrdí, že starší jedinci dokáží přivolat mlhu, aby své oběti zmátli.Navzdory své hrůzostrašnosti jsou části ďasa ceněny mezi alchymisty a šamany. Jeho sliz lze zpracovat na léčivé masti proti zánětům a jazyk bývá přísadou v lektvarech nočního vidění. Lov ďasa je však krajně nebezpečný a jen málokdo se odváží hledat ho v hlubinách močálů.

Ettin

Ettin je dvouhlavý obr, vysoký obvykle 3 až 4 metry. Každá hlava má vlastní vědomí a myšlení, což způsobuje časté vnitřní spory, ale zároveň zajišťuje zvýšenou bdělost – ettin téměř nikdy není zaskočen. Jeho tělo je silné, svalnaté a zanedbané, často pokryté špínou a jizvami. Používá jednoduché zbraně jako kyje, obouruční sekery nebo vytržené kmeny stromů.Obývá různorodá prostředí – především skalnaté oblasti, horské úbočí, hluboké jeskyně a zapadlé bažiny. Vždy se drží mimo civilizaci a žije samotářsky. Nesnáší hluk a narušení svého teritoria. Jako predátor je spíše oportunista – přepadává slabší tvory, osamělé cestovatele nebo menší skupiny.Ettin má špatný zrak, ale výborný čich a sluch. Je odolný vůči překvapení, spánku a omámení – pokud jedna hlava selže, druhá zůstává aktivní. Není příliš inteligentní, ale dokáže si zapamatovat místa, pachy i jednoduché triky, a často využívá primitivní pasti nebo zákeřné přepady.Mezi ostatními tvory je známý svou zuřivostí a nevyzpytatelností. V boji je nepředvídatelný, ale velmi nebezpečný. Většina ettinů je nepřátelská vůči ostatním druhům, včetně jiných obrů. S jinými tvory nespolupracují, a pokud výjimečně nejsou sami, bývá to jen dočasné a založené na síle, ne na důvěře.

Fénix

Fénix je mýtický pták spojený s ohněm, znovuzrozením a nesmrtelností. Vznáší se jako žhnoucí silueta v plamenech, s perutěmi zářícími zlatem, červení a oranžovými odstíny. Jeho zpěv je prý tak krásný, že dokáže utišit bolest i vyléčit zlomené srdce. Hrstka těch, kteří tvrdí, že ho viděli, říká, že obývá odlehlá a posvátná místa – sopečné vrcholy, solární chrámy či nebeské výšiny. Tvrdí se, že neumírá běžným způsobem – když dosáhne konce svého života, vzplane v mohutném výbuchu ohně a z jeho popela se zrodí nový pták. Tento cyklus se může opakovat donekonečna, čímž se fénix stává symbolem naděje a nekonečného koloběhu.Jeho přítomnost bývá vzácná a vždy znamená něco významného – zlom v osudu, návrat rovnováhy nebo příchod nové éry. V bitvě je fénix téměř nezranitelný; jeho tělo pohlcuje plameny a zranění se rychle hojí. Oheň, který ho obklopuje, spaluje nečistotu a zlo.Slzy fénixe by měly mít legendární léčivé účinky – dokáží uzdravit smrtelná zranění, zlomit kletby a posílit životní sílu. Jeho pero je vzácnou surovinou pro výrobu kouzelných hůlek, lektvarů nebo ochranných amuletů.

Fotomikrob

Fotomikrob je zelená, symbiotická bakterie, která tvoří kolonie na površích živých organismů. Tito nenápadní, avšak nebezpeční tvorečkové napadají širokou škálu hostitelů – od skotu, hmyzu, ryb až po humanoidní rasy jako lidé, trpaslíci či elfové. Šíří se vzduchem i vodou, a jakmile se dostanou do kontaktu s hostitelem, jejich kolonizace je nevyhnutelná.Začíná to nenápadně – postižené místo je na začátku pouze nazelenalé, ale jak kolonie roste, zelená barva se šíří a prorůstá hluboko do tkání. Fotomikrob získává živiny a minerální prvky z hostitelovy krve, na oplátku ji okysličuje, což výrazně zlepšuje schopnost svalů hostitele pracovat i při únavě. Tato symbióza je dvojsměrná – hostitel potřebuje více tekutin a potravy, ale díky okysličené krvi je schopen dlouhodobější námahy.Fotomikrob má schopnost fotosyntézy, proto vyhledává slunná místa, kde může prosperovat, ale ne příliš vystavená otěru. Nejčastěji se usazuje za ušima, na hřbetě nebo ramenou. Pokud není nemoc léčená, fotomikrob se šíří dál, až nakonec celé tělo hostitele pokryje. V extrémních případech dokáže kolonie přetransformovat hostitele do nového stavu: z jeho povrchu vyrůstají kořeny, stonek, listy a květy, čímž se hostitel stává částí rostliny.Existuje mnoho druhů fotomikrobů – někteří pokryjí tělo odolnou kůrou, jiní hostiteli propůjčují magické schopnosti, někteří ho zcela zničí a použijí jeho tělo jako živiny pro semena. Některé kolonie se dokážou s hostitelem koexistovat po staletí. Pokud není fotomikrob příliš rozšířený, lze se ho zbavit dlouhým pobytem v naprosté tmě a minimem tekutin. Tento proces je bolestivý, ale spolehlivý.Avšak někteří fotomikroby přímo vyhledávají. V blízkosti Temné říše byly zaznamenány případy mutantů, jejichž těla byla pokryta touto bakterií. Z jejich zad a rukou vyrůstaly jedovaté trny a spóry, které vypouštěly toxický plyn, čímž činily tyto bytosti ještě nebezpečnější.

Gerling

Gerling je čtyřnohý predátor s děsivou siluetou, která připomíná pokřivené spojení vlka, démona a divoké bestie. Jeho tělo je pokryté zjizvenou, tmavou kůží, která naznačuje, že přežil nespočet soubojů. Jeho prodloužená lebka s děsivým úšklebkem odhaluje sadu ostrých tesáků, ze kterých odkapává sliz, pravděpodobně toxický. Matné žluté oči září v temnotě, zatímco jeho hřbet pokrývá hrubá, černá srst, dodávající mu ještě hrůzostrašnější vzhled.Gerling je neúnavný lovec, který sleduje svou kořist bez ohledu na překážky. Jakmile se dostane k oběti, jeho drtivý útok nedává žádnou šanci na únik. Gerlingové jsou noční šelmy, které obývají temné lesy, bažiny a pustiny prokletých zemí. Jejich přirozená nenávist ke světlu a civilizaci je žene k ničení a chaosu. Někteří tvrdí, že byli stvořeni temnými čaroději jako nástroje teroru, jiní věří, že jsou to prastaré bytosti, které přežily věky díky své krutosti a adaptabilitě.

Harpije

Harpije jsou dravá stvoření s tělem obřího ptáka a trupem i hlavou pokroucené humanoidní ženy. Jejich křídla jsou silná, umožňují jim prudké střemhlavé útoky, zatímco drápy na nohách dokážou snadno rozervat maso i kůži.Jsou známé svou krutostí a zálibou v mučení kořisti. Nejenže loví pro potravu, ale často si s oběťmi hrají, než je zabijí. Jejich křik je děsivý – někteří říkají, že dokáže ochromit nebo zmást ty, kdo jej uslyší.Harpije obývají strmé útesy, bažiny nebo opuštěné ruiny, kde číhají na neopatrné cestovatele. Často útočí v hejnech, využívají překvapení a vzdušnou převahu k rychlému vyřazení kořisti. Některé legendy tvrdí, že kdysi byly prokleté ženy, jejichž duše nikdy nenaleznou klid.

Hypogryf

Hypogryf je majestátní tvor s tělem koně a hlavou, křídly a předními končetinami orla. Jeho silná křídla mu umožňují rychlý a obratný let, zatímco ostré drápy a zobák ho činí nebezpečným predátorem.Jsou to hrdá a inteligentní stvoření, která neuznávají násilné podmanění. Aby si někdo získal jejich důvěru, musí projevit respekt a klid. Jakmile hypogryf přijme jezdce, zůstává mu věrný, pokud se k němu chová s úctou.Žijí v horských oblastech nebo rozsáhlých pláních, kde loví menší savce a ptáky. Přestože jsou samostatní, v ohrožení dokážou spolupracovat v párech či malých skupinách. V bojových situacích využívají rychlý útok ze vzduchu a smrtící údery drápy.

Hydra

Hydra je hrůzná, mnohahlavá obluda, která se rodí v temných a zapomenutých koutech světa, kde magie stéká do bažin a mrtvá voda kvasí staletou zlobou. Každá z jejích hadovitých hlav se pohybuje nezávisle, sykají, křičí a trhají vše, co se přiblíží. Její kůže je tlustá jako brnění, pokrytá slizem, který hojí rány rychleji, než stačí zaschnout krev na zubech. Největší děs však přichází ve chvíli, kdy je jedna z hlav useknuta — z krvácejícího pahýlu narůstají dvě nové, divočejší a hladovější než ta předešlá. Jen oheň nebo magie mohou zamezit tomuto růstu. Hydra není jen zvíře, je to živoucí hněv přírody, pomsta starých bohů, zkouška pro ty, kdo si říkají hrdinové. Její přítomnost mění krajinu: zvěř mizí, voda se kazí, a mlha nikdy zcela neodchází. V legendách se říká, že kdo zabije hydru, získá slávu – ale jen málo je těch, kteří se vrátili, aby o tom mohli vyprávět.

Chapadlodon

Chapadlodon je zvláštní tvor, který v sobě kombinuje vlastnosti hlavonožců, měkkýšů a vzdušných dravců. Jeho tělo chrání chitinová ulita, podobná ulitě obřího hlemýždě, avšak naplněná lehkým plynem, díky němuž se dokáže volně vznášet nad pralesními korunami. Pohybuje se pomocí osmi dlouhých chapadel, která mu slouží jak k uchopení větví, tak k lovu. Na spodní straně ulity se nachází malá lysá hlava se dvěma velkými černými očima a silným zobákem, který využívá k probodnutí kořisti.Chapadlodon je noční predátor. Loví tiše a oběť obvykle ani netuší, že smrt přichází shora. Jakmile si vyhlédne vhodnou kořist – drobného savce, ptáka či plaza – spustí se z korun stromů a svými chapadly ji obemkne. Chapadla nejsou jen silná, ale dokážou vydávat elektrické výboje, kterými svou oběť ochromí. Poté ji přitáhne k zobáku a postupně vysává krev i tělní tekutiny.Přes den chapadlodon odpočívá v bezpečí nad pralesem, skrytý mezi větvemi. Často bývá pokryt zeleným povlakem symbiotického fotomikroba, díky čemuž splývá s okolím. V období dešťů se sdružuje v blízkosti vodních ploch, neboť potřebuje pravidelně pít. Právě tehdy je nejzranitelnější – naplněný vodou se nedokáže tak rychle vznést do bezpečí. Navzdory své chitinové schránce je poměrně křehký; lovecké šípy ji snadno prorazí.Chapadlodoni si staví hnízda vysoko v korunách stromů ze slámy a větví. Samice snáší několik vajec a dlouho se o mláďata stará, neboť ta nejsou zpočátku schopna letu. Mláďata se učí lovit od rodičů a postupně zdokonalují své schopnosti, zejména využití elektrických výbojů.Jsou to neobyčejně inteligentní tvorové. Někteří vědci tvrdí, že jsou schopni se učit, a existují i svědectví o chapadlodonech, kteří rozpoznali své pronásledovatele a v budoucnu se jim vyhýbali. Nejstarší jedinci, o nichž kolují báchorky mezi domorodci, údajně ovládají podivnou formu magie a umějí sesílat blesky. Zda je to pravda, nebo jen výplod pověrčivých , zůstává otázkou.Jedno je jisté – pokud se za soumraku v pralese náhle rozhostí tíživé ticho a listy se tiše zachvějí, je možná čas podívat se vzhůru…

Chelmorra

Chelmorra je pradávná dvouhlavá želva, obří jako loď, s pancířem pokrytým mechovým porostem a popraskanou kůží připomínající zvětralou skálu. Obě její hlavy – každá s jinou osobností – vyčnívají z masivního těla na dlouhých krčních sloupech a dští oheň s děsivou přesností. Je to tvor, který se pohybuje pomalu, ale nezastavitelně – jako sama země.Chelmorra je považována za prastarého příbuzného draků a hyder, přeživší věk ohně. Místo létání si zvolila klid a tíhu, a usídlila se na odlehlých ostrovech, kde se hory setkávají s oceánem. Její kroky otřásají zemí, její řev roztřásá listy v džungli.Obě hlavy bývají ve sporu – jedna rozvážná a pozorující, druhá výbušná a agresivní. Pokud se však sjednotí, Chelmorra se stává téměř nezastavitelnou silou. Když je ohrožena, stočí se do obranné pozice, vysune krky a chrlí oheň v kruhu kolem sebe.Tento tvor není zlý – jen neochotný ustoupit. Je symbolem trpělivosti, starobylé moudrosti a ničivého hněvu země. Některé kultury ho uctívají jako božstvo nebo strážce zemských plamenů.

Ifrin

Ifrini jsou středně velká inteligentní všežravá zvířata žijící jak osaměle, tak v malých tlupách. Z dálky vypadají jako pes, ale jejich těla jsou kulatá, jakoby nafouklá a hlavu mají zploštělou. Přední končetiny mají velmi silné, naopak zadní mají slabší. Prsty na zadních jsou schopné úchopu a stejně tak ocas. Jsou schopní chodit po předních a zadními končetinami vykonávat různé drobné práce. Staví si jednoduché přístřešky z větví a někdy i hráze, aby zavlažovali jejich drogu. Infini jsou v přímé symbióze s rostlinou jménem Čava nebo Čáva, kterou jedí a chrání. Tato rostlina je jedovatá, ale Ifrini jsou na ní imuní. Navíc v jejich střevech tato rostlina vytváří mnoho metanu. Tito tvorové jsou natolik inteligentní, že dokáží najít dva vhodné křemeny a nosit je všude s sebou. Před nepřáteli se pak chrání postavením se k nepříteli zády a na přední nohy. V zadních nohách Infrin křesne kameny a vypustí plyn ze svých útrob. Útok není příliš efektivní, ale zastraší většinu jejich nepřátel, jako jsou vlci, medvědi.Žijí blízko řek a potoků ve středním podnebním pásmu

Jednorožec

Jednorožci jsou vznešená a mýtická stvoření, zosobnění čistoty, magie a pradávné rovnováhy přírody. Jejich tělo připomíná ušlechtilého koně, avšak působí téměř étericky – jako by nebyli zcela z tohoto světa. Jejich srst září jemným stříbřitým leskem, a dlouhý, spirálovitě zatočený roh na čele pulzuje starou, klidnou magií.Jednorožci se vyskytují pouze v nejhlubších a nejčistších lesích, obvykle v místech, kde magie volně proudí a svět se zdá být zachován tak, jak byl na počátku věků. Jsou nesmírně plaší a většinu času neviditelní pro lidské oči. Dokážou se teleportovat na krátké vzdálenosti, léčit rány a nemoci a údajně i vycítit lež a nečisté úmysly.Jejich přítomnost je považována za požehnání. Lov na jednorožce je jedním z největších tabu v celé Manateře – i temní čarodějové se tomuto stvoření spíše vyhýbají, než aby riskovali hněv přírody samotné.Jejich roh – je velmi mocný magický předmět. Může neutralizovat jedy, rušit kletby a v rukou správného mága i lámat kouzla. Jenže získat ho bez smrti samotného jednorožce je téměř nemožné.

Kande

Kande je majestátní strom připomínající lípu, avšak s mohutnější korunou a hladkým kmenem, který se pne vysoko k nebi. Přestože jeho dřevo je tvrdé a odolné, pravá síla tohoto stromu spočívá v jeho květu.Jednou za rok Kande rozkvétá. Jeho obrovské karmínové květy, dosahující až tří kroků v průměru, jsou těžké a v průběhu svého růstu stahují větve k zemi. Jakmile květ dospěje, rozvine se a začne uvolňovat intenzivní vůni – směs afrodiziaka a feromonů, které mají téměř magickou moc. Jejich omamná esence láká především savce, ale není neobvyklé, že podlehnou i rozumné bytosti.Ve středu květu se nachází sladká blizna, která je pro zvířata neodolatelná. Jakmile se některý nešťastník – ať už srna, opice, nebo neopatrný dobrodruh – skloní, aby ji ochutnal, květ se s tichým zasyčením sevře a oběť uvězní. Po krátkém zápasu se semena Kande přichytí na její srst, kůži či oděv lepkavou látkou tvrdou jako skála. Po dvou minutách se květ otevře a svou oběť propustí – obtíženou ovocem, které bude nést až do své smrti.Semena Kande jsou veliká jako jablko, tvrdá jako kokosový ořech a poutají se k nosiči tak pevně, že je téměř nemožné se jich zbavit. Časem, až zvíře nebo cestovatel zahyne, se jeho tělo rozloží a poskytne rostlině cenné živiny, čímž dokončí cyklus.Místní kmeny znají strom Kande jako dar i hrozbu. Jeho květy jsou nejen lahodné, ale také plné magické energie, kterou lze destilovat do mocných lektvarů. Semena, ač nesmírně hořká, mají léčivé vlastnosti a po usušení a rozdrcení slouží jako vzácné koření. Domorodí lovci sklízejí plody pomocí dlouhých tyčí zakončených nožem a košíkem, přičemž se chrání před omamnou vůní šňupáním silného tabáku.Vyprávějí se pověsti o opicích s podivnými boulovitými hřbety, o bláznivých poutnících, kteří ve svém šílenství následovali vůni Kande až k jejím kořenům, a o královstvích, kde šamani vaří z květů slavné elixíry lásky.

Keř mrchožrout

Tento podivuhodný keř patří mezi nejzvláštnější rostliny světa Manatera. Jeho semena mají unikátní schopnost zakořenit výhradně v tlejících mrtvolách, čímž dokonale využívají živiny z rozkladu. Šíří se prostřednictvím much a jiného hmyzu, který přenáší lepkavá semena z jednoho těla na druhé.Vzrostlý keř je na pohled překvapivě krásný – kvete velkými, barevnými květy s omamnou, sladkou vůní, která láká nejen hmyz, ale i nezkušené sběrače rostlin. Zkušení dobrodruzi však vědí, že pod takovým keřem může být zakopán poklad – cennosti bývalého nešťastníka, jehož tělo posloužilo jako živná půda. Kopání pod keřem je však riskantní, protože kořeny bývají pevné a mohou skrývat jedovaté trny nebo se v zemi mohou nacházet zbytky prokletých předmětů.Moudrý cestovatel tedy pečlivě zváží, zda stojí za to rozhrabat půdu pod tímto krásným, ale morbidním svědkem smrti.

Kerberos

Kerberos je trojhlavý pes, stvořený kouzelníky spíše pro efekt než pro skutečnou účinnost v boji. Měl děsit vetřelce už jen svým zjevem – tři zuřivé hlavy, mohutné tělo a hromový štěkot. Jeho hlavní úkol je prostý: stát u pokladu, vrčet, budit respekt.Každá hlava má vlastní osobnost, často soupeřící se zbylými dvěma. Neshody mezi hlavami vedou ke zmatku a zpomaleným reakcím, zvlášť v boji. Místo soustředěného útoku se hlavy často hádají o směr útoku, o kořist nebo o to, kdo velí. Výsledkem je, že kerberos je nápadný, ale ne zrovna efektivní strážce.Jeho tělo je silné, svalnaté, připomíná přerostlého psa nebo vlka, s černou srstí a kovovým náhubkem – alespoň na jedné z hlav, aby nedocházelo k nehodám. Má dobrý čich, průměrný sluch a slabou vytrvalost. Pokud je zastrašen nebo zraněn, často se jedna z hlav pokusí utéct – bez ohledu na to, co chtějí ostatní dvě.Kouzelníci ho obvykle umisťují do síní s nástrahami, kde má spíše zastrašit než bránit. Dává smysl jako součást iluze moci – jako poslední hlídač, kterého málokdo skutečně bere vážně.

Lykantrop

Lykantropie je záhadná a těžko léčitelná virová nákaza, která postihuje především lidi. Pod její vlivem se někteří jedinci mění v děsivé stvůry podobné humanoidním vlkům, vybavené ohromnou silou, neuvěřitelnou regenerací a zvířecími instinkty. Lykantropové nejsou z principu zlí, i když jejich nemoc občas ovládne jejich mysl a donutí je jednat proti jejich vůli. Tato nevyzpytatelná povaha je činí nebezpečnou hrozbou, a proto jsou lidmi často vnímáni jako monster, jejichž přítomnost je vysoce riziková.Lykantropie má také zvláštní efekt na lidskou biologii – prodlužuje život nositele, ovšem obvykle jen o deset let. Během této doby se jedinec potýká s neustálými proměnami a divokým životem na hraně mezi člověkem a zvířetem.Běžná zbraň – Zraní lykantropa, ale nezabije. Lykantropové se rychle regenerují, takže jejich zranění se hojí mnohem rychleji než u běžných lidí.Vlčí mor – Vdechnutí pylu této květiny má silně oslabující účinky na lykantropa, ale nezpůsobí smrt. Pyl rovněž zablokuje schopnost proměny do podoby bestie, čímž činí nemocného zranitelnějšího.Stříbro – Nejúčinnější zbraň proti lykantropům. Stříbro znemožňuje jejich regeneraci a zničí samotný virus. Po zásahu stříbrnou zbraní se nemocný zcela vyčerpá a umírá, i když jeho zranění na jiný typ zbraně by se jinak rychle zahojila.Proměna – Lykantropové se nedokážou proměnit ve vlka, jak se často traduje. Jejich proměna je spíše na humanoidní formu vlkodlaka, s podstatně silnějšími zvířecími rysy, ovšem stále si zachovávají lidskou inteligenci.Nakažení – Pokud lykantrop kousne jiného člověka, šance na nakažení virusem je přibližně 50%. Pokud jej pouze škrábne drápy, šance na přenos klesá na 10%, ale přesto může nemocný jedinec začít vykazovat symptomy lykantropie po několika dnech.Lykantropové jsou předmětem mnoha legend a mýtů, ačkoliv jejich skutečné nebezpečí spočívá v neregulované přeměně, kterou není snadné kontrolovat. Stále se hledají způsoby, jak tuto nemoc zastavit nebo léčit, ale zatím neexistuje žádný spolehlivý lék.

Mantichora

Mantichora je divoký, inteligentní predátor s tělem lva, netopýřími křídly a lidskou, děsivě pokřivenou tváří. Její ocas je zakončen trnem či hrotem – buď připomíná škorpiona s jedovatým bodcem, nebo je porostlý ostny, které mantichora vystřeluje jako šípy.O jejím původu se vedou spory, převládá ten, že mantichory byly stvořeny čaroději jako nástroje zkázy a byly vysílány v noci působit škody.Mantichora je extrémně nebezpečná. Nejen že létá a loví z výšky, ale také mluví – často zlomyslně, s výsměchem nebo výhrůžkami. Má krutý smysl pro humor a své oběti někdy pronásleduje jen proto, aby si s nimi pohrála.Mantichory loví samy, někdy i v párech, a upřednostňují maso lidí a elfů. Z jejich doupat – často vysoko ve skalách – se ozývá řev a šílený smích. Mantichory jsou dost chytré na to, aby se vyhýbaly přímému boji, pokud si nejsou jisté výhodou. Ale když zaútočí, je to rychlé, brutální a smrtící.

Modrý rys

Modrý rys je mystická šelma, která spojuje divokou sílu přírody s tajemnou magií. Tento vzácný tvor obývá mlhavé horské lesy, kde jeho modravá srst splývá s okolním prostředím, činíc jej téměř neviditelným. Oproti běžným rysům je větší, inteligentnější a disponuje nadpřirozenými schopnostmi, které mu umožňují ovlivňovat svět kolem sebe.Modrý rys je mistrem iluzí – dokáže vytvářet přeludy, které matou jeho nepřátele, nebo se zahalit do stínů tak dokonale, že se zdá, jako by zmizel. Někteří tvrdí, že ovládá mlhu, přivolává ticho nebo dokonce čte myšlenky těch, kteří se k němu přiblíží. Existují i legendy o rysovi, jenž dokázal zastavit čas na zlomek sekundy, aby se vyhnul smrtícímu úderu.Setkání s modrým rysem je vzácné a často osudové. Ti, kteří jej spatří, mohou získat vizi budoucnosti, odpověď na svou nejhlubší otázku, nebo navždy zmizet v lesním šeru. Některé staré řády mágů věří, že modrý rys je poslem prastarých sil a jeho přítomnost naznačuje blížící se změnu ve světě.

Obří krysa

Obří krysy jsou přerostlé verze svých menších příbuzných, často dosahující velikosti malého psa. Jsou agresivní, vytrvalé a neobyčejně přizpůsobivé. Jejich těla pokrývá hrubá, často zplstnatělá srst, zkažené zuby jim neustále rostou a jejich oči rudě žhnou ve tmě.Tyto tvory lze nalézt v kanalizacích, ruinách, opuštěných sklepeních nebo jeskyních, kde si budují doupata z kostí, hadrů a odpadu. Jsou nesmírně odolné – přežijí téměř v jakémkoli prostředí a dokážou se živit hnijícím masem, zbytky i nemocemi zamořenou vodou. Díky tomu se stávají přenašeči nebezpečných nákaz, což je činí hrozbou nejen v přímém boji, ale i po něm.Krysy obvykle útočí ve smečkách a využívají svůj početní převahu k obklíčení protivníka. Jsou neuvěřitelně hbité, dokážou snadno šplhat po svislých stěnách a protáhnout se úzkými průchody. Pokud je vede silný alfa jedinec, mohou vykazovat až znepokojivou míru organizace – loví společně, vábí kořist do pastí a dorážejí na zraněné protivníky, dokud nepadne.Mnohé příběhy z temných podzemí popisují, jak celé skupiny dobrodruhů zmizely beze stopy, přemožené vlnou krys, která se na ně sesypala ze stínů. A pokud v chodbách cítíte odporný zápach hniloby a slyšíte vzdálené škrábání drápů, možná už je příliš pozdě na útěk…

Obří Pavouk

Obří pavouci jsou smrtící predátoři, kteří obývají temné lesy, jeskyně, zříceniny nebo podzemní labyrinty. Většina druhů dorůstá velikosti koně, některé ale mohou být ještě větší. Jejich chitinem kryté tělo je odolné vůči běžným zbraním a jejich tiché pohyby jim umožňují překvapit kořist, aniž by ji varovali.Tito pavouci jsou trpěliví – dovedou nehybně číhat celé hodiny, než se přiblíží nic netušící oběť. Využívají pevné a lepkavé sítě, do nichž lapají kořist, nebo překvapují přímým útokem seshora. Jejich kousnutí je téměř vždy smrtelné – jed nejen paralyzuje, ale pomalu rozkládá vnitřnosti oběti, aby ji pavouk mohl později vysát.Někteří obří pavouci jsou inteligentnější než ostatní – umí chytře klást pasti, reagovat na taktiku protivníka, a dokonce si vytvářet hnízda s bludišti ze sítí. Některé starší jedince uctívají temné kulty nebo černí elfové, kteří s nimi sdílejí symbiotické vztahy.Setkání s obřím pavoukem málokdy končí dobře. Z jeho doupěte často zůstává jen ticho, mrtvé oči obětí a pavučinami ověšené kosti.

Obří Škorpión

Tito tvorové vznikli za použití magických rituálů, při nichž černokněžníci vzali běžné pouštní škorpióny a pomocí temné magie je výrazně zvětšili a posílili. Cílem bylo vytvořit strážce, kteří dokážou dlouhodobě číhat bez povšimnutí a efektivně likvidovat narušitele.Obří škorpióni mají silná klepeta, odolný krunýř a ocas zakončený bodcem s jedovatým, částečně paralyzujícím účinkem. Jsou citliví na otřesy a dokážou vnímat pohyb i v naprosté tmě. Často se ukrývají pod zemí nebo ve skalních dutinách.Ačkoli původně sloužili svým mágům, časem se naučili přežívat a množit samostatně. Dnes se objevují v odlehlých oblastech a často stále obývají staré ruiny, hrady nebo jeskyně a stále střeží poklady, které jim byly svěřeny před staletími.

Pegas

Pegas je okřídlený kůň, známý svým majestátním vzhledem a schopností letu. Jeho velká opeřená křídla mu umožňují klouzavý i svižný let nad horskými hřebeny a hlubokými údolími. Většina Pegasů má bílou nebo světle hnědou srst, která se na slunci třpytí téměř stříbrně, ale zřídka se objevují i šedí či černí jedinci, které některé legendy považují za znamení bouře nebo noci.Pegasové žijí ve stádech, často na těžko přístupných horských loukách, v oblastech nedotčených lidskou činností. Jsou to býložravci, kteří se živí horskými trávami, bylinami a květy, někdy i lišejníky rostoucími na skalách. Jejich přirozená plachost a ostrý zrak jim umožňují včas zaznamenat hrozby a uniknout dříve, než se k nim přiblíží člověk či predátor.Pegasové jsou inteligentní a vnímaví tvorové. Ačkoli jsou plaší, dokážou rozpoznat dobrotivého a trpělivého člověka. Výjimečně si s takovou osobou vytvoří pouto a umožní jí, aby na nich jezdila. Tito jedinci se pak mohou stát věrnými a loajálními společníky, schopnými nést svého jezdce na velké vzdálenosti vzduchem.Ve starých příbězích bývá Pegas často symbolem svobody, vznešenosti a duchovní čistoty. V některých kulturách se jeho pírka používají jako amulety a vejce Pegasů, pokud vůbec existují, bývají předmětem legend a mystických proroctví – přesto žádný důvěryhodný důkaz o jejich kladení nebyl nikdy potvrzen.Učenci se shodují, že pegasové byli magickogeneticky vytvoření v období První říše jako válečná zvířata a prostředek osobní přepravy na krátkou vzdálenost přes těžko přístupná místa - lesy, hory, bažiny apod.

Polterghaist

Polterghaist je nehmotný, nepokojný duch vázaný na konkrétní místo nebo předmět. Na rozdíl od běžných přízraků se projevuje hlavně fyzickými jevy – samovolným pohybem předmětů, hlučnými zvuky, boucháním dveří, nebo náhlým zhasínáním světel. Vzniká obvykle po násilné smrti nebo dlouhodobém utrpení a zlosti.
Polterghaist nemá fyzickou podobu, je neviditelný, ale někdy se může projevit jako mlhavý obrys, elektrický výboj či chlad v místnosti. Jeho aktivita se stupňuje v přítomnosti živých bytostí, zejména těch citlivých na magii nebo psychické síly. Není nutně zlomyslný, ale často neklidný a nebezpečný, protože nedokáže ovládat svou energii.
Vyhnání polterghaista vyžaduje rituál, očištění místa nebo nalezení a zničení jeho ukotvení ve světě – často osobního předmětu nebo pozůstatků. Bez zásahu může přetrvávat celé roky, postupně narušovat mysl obyvatel a způsobovat nehodám podobné jevy.

Přízrak

Přízrak je temná, nelidská bytost, zrozená z čirého zoufalství a beznaděje. Vznáší se bezhlučně, zahalen v cárech temného pláště, pod nímž se skrývá prázdnota – beztvářná, bezejmenná. Kamkoli přijde, rozhostí se chlad, radost mizí a myšlenky tmavnou.Přízrak se živí lidskými vzpomínkami, pocity a štěstím. Oběť v jeho blízkosti upadá do deprese, zapomíná na lásku i naději, a zůstává jen strach a bolest. Nelze ho zabít běžným způsobem. Je třeba silná pozitivní magie, mocné kouzlo nebo síla mysli. Přízraci nejsou zlí v klasickém smyslu. Jsou to predátoři zoufalství, přitahovaní bolestí a trápením – a kde je hodně utrpení, tam se objevují. Často slouží temným mocnostem jako strážci, mučitelé či nástroje hrůzy.

Ohnivá Zombie

Nikdo neví, zda ohnivé zombie vznikají čirou náhodou, z výsledku nepovedené magie, nebo zda jsou produktem nějaké temné vůle. Každopádně jsou to stvůry z nejhorších nočních můr — shnilá těla, která hoří věčným plamenem, ale nikdy neshoří. Oheň jim neubližuje, naopak, živí je, pulsuje v jejich popraskaných hrudích jako srdce, které dávno mělo přestat bít.Těžce se pohybují, ale když se přiblíží, je pozdě na útěk. Každý jejich dotek znamená bolest. Spálená kůže, roztavené brnění, žár, který ti vysaje dech z plic. Některé se při pádu roztrhnou a jejich vnitřnosti vyšlehne smrtící exploze, jiné dokážou přenést svůj oheň na všechno, čeho se dotknou—dřevo, látku, člověka. Nezastaví se, dokud nejsou rozsekány na kusy, ale i pak jejich zbytky doutnají a čekají, až je něco znovu zažehne.Nejhorší na nich však není jejich oheň. Nejhorší je to, co si v sobě nesou. V jejich planoucích očích je stín vědomí, ozvěna toho, kým kdysi byli. Zvláštní, ubohá touha po životě, který jim byl odebrán. Když otevřou ústa, z nichž šlehají plameny, možná zaslechneš slova, zkomolená a prázdná. Možná ti to bude připadat jako prosebný šepot. Nebo varování, že jednoho dne skončíš stejně.

Silokok

Silokok je vzácná a nebezpečná bakterie, která napadá svalovou tkáň hostitele a zásadním způsobem ovlivňuje jeho fyzické schopnosti. Zatímco nakažený jedinec je schopen vyvinout nadlidskou sílu a odolnost proti únavě, dlouhodobé působení bakterie má ničivé vedlejší účinky.Silokok se živí kyselinou mléčnou, která se běžně hromadí ve svalech během fyzické námahy. Díky tomu postižený necítí únavu, může se pohybovat a bojovat mnohem déle než zdravý člověk, aniž by trpěl svalovou bolestí. Tento efekt je však dvousečný – jakmile se nakažený přestane hýbat, bakterie začne způsobovat prudké svalové křeče, které přecházejí v bolestivé atrofické procesy. Pokud jedinec zůstane dlouho nehybný, začne rychle ztrácet svalovou hmotu, což vede ke slabosti, ochrnutí a nakonec i smrti.Bakterie se šíří přímým kontaktem s nakaženou krví nebo tkání, nejčastěji při zraněních v boji. Existují i případy přenosu kontaminovanou vodou v bažinách či jeskyních, kde bakterie přežívá ve vlhkém prostředí. Některé kultury považují silokok za „požehnání válečníků“ a záměrně se jím infikují před bitvami, aby získali nadpřirozenou sílu, i když za cenu strašných následků.Neexistuje žádná běžná léčba silokokové infekce, ale některé léčivé byliny a alchymistické směsi dokážou její účinky zpomalit nebo zmírnit svalové křeče. Osvědčenou metodou přežití je neustálý pohyb – nakažený musí neustále vykonávat alespoň drobné pohyby, jinak začne bakterie požírat jeho tkáň. V pokročilém stádiu infekce lze postižené svaly zachránit pouze drastickou léčbou, jako je spálení tkáně nebo použití silných očistných lektvarů, často s vedlejšími účinky.Postižení jedinci jsou obávaní a často končí jako zuřiví válečníci, kteří bojují až do posledního dechu, protože zastavení znamená jejich smrt. Často můžete slyšet příběhy o bláznech, kteří běhali ve dne v noci a dělali psí kusy celé dny bez odpočinku, ale nakonec byli nalezeni zkroucení bolestí, neschopní se pohnout.Ti, kdo se rozhodnou využít silokok ke svému prospěchu, musí pečlivě zvážit, zda je cena za nadlidskou sílu skutečně hodna zaplacení.

Slimouš

Obří slimáčí démoní hadi jsou ohavná stvoření, která kombinují nejhorší vlastnosti plazů a slizkých pekelných tvorů. Jejich protáhlá, bezkostná těla jsou pokryta silnou vrstvou pulsujícího, hlenovitého masa, které neustále vylučuje toxický sliz. Tento sliz dokáže rozleptat kámen, jedovatě kontaminovat vodu a způsobit smrtelná prokletí těm, kteří s ním přijdou do kontaktu.Nemají oči, ale vnímají okolí pomocí citlivých výrůstků na hlavě, které zaznamenávají i ten nejjemnější pohyb a vibrace. Jejich tlamy jsou vybaveny řadami zahnutých, jehličkovitých zubů, kterými dokážou vysávat nejen krev, ale i životní sílu své oběti. Když jsou hladoví, jejich žhnoucí vnitřnosti prosvítají přes průsvitnou kůži, odhalujíce groteskní vnitřní orgány naplněné pekelným plamenem.Démoní slimáčí hadi se pohybují překvapivě rychle, přičemž zanechávají za sebou stezku černého, zkaženého slizu, který přitahuje další pekelné bytosti. Mnozí démonologové věří, že tito hadi jsou výsledkem experimentů zapomenutých pekelných kněží, kteří chtěli vytvořit dokonalého predátora – tvora, jenž nepotřebuje zuby ani drápy, aby zničil svět, stačí mu jen jeho vlastní existence.Pověsti hovoří o starých ruinách pohlcených těmito netvory, kde celé chrámy zmizely v bezedné hlenovité mase, zatímco nešťastníci v jejich blízkosti byli pomalu pohlceni, jejich těla i duše rozloženy na beztvarou slizkou hmotu.

Snagot

Snagot je obří rohatý šnečí démon. Je to odporné a zlovolné stvoření pocházející z hlubin pekelných dimenzí. Jeho slizké, mohutné tělo se pomalu plazí krajinou a za sebou zanechává stezku jedovatého výměšku, který rozežírá kámen i maso. Místo obyčejné ulity nosí na zádech pokroucený chitinový pancíř pokrytý démonickými runami, z něhož občas vystupují pulzující rudé žilky naplněné pekelnou energií.Tento tvor je děsivě odolný – běžné zbraně se mu sotva zarývají do sliznaté kůže, která se sama regeneruje. Jeho hlavní zbraní je obří, hákovitý jazyk pokrytý ostny, kterým dokáže zachytit oběť a vtáhnout ji do své tlamy plné drtivých kusadel. Kromě toho dokáže vystřelovat proudy kyselého slizu, který nejenže taví maso, ale také proklíná ty, kteří jím byli zasaženi.Démoní šnek není rychlý, ale jeho neúprosná vytrvalost z něj dělá hrůzného pronásledovatele. Dokáže se zavrtat hluboko do země a znenadání vyrazit ven, aby překvapil své nepřátele. Někteří černokněžníci se ho snaží spoutat a využít jako zbraň, ale málokdo dokáže dlouhodobě ovládat jeho zlou vůli. Traduje se, že v temných propastech existují šneci tak obrovští, že pohltili celá města a jejich ulity se staly pokroucenými labyrinty plnými zoufalých duší.

Serand

Serandi jsou zvrácenou karikaturou roztomilosti – malí, shnilí démoničtí zajíci s prázdnýma očima a potrhanou srstí, která odhaluje hnijící maso a černé kosti. Rodí se z magie smrti, šíří se jako mor a následují stopy války a masakrů.Po bitvě se z popela a krve zvednou první z nich. V tichosti se plíží mezi těly padlých a zuby trhají maso z mrtvol – s překvapivě rychlým a účinným apetitem. Jejich kousnutí je infekční: každý mrtvý, kterého sežerou, může porodit dalšího serandi. Tak vznikají celé kolonie – stovky, tisíce krvežíznivých běsů o velikosti králíka, které po nocích hemží bojištěm jako oživlé memento smrti.Serandi se nikdy nezastaví. Když dojde maso, přemístí se dál – nebo se začnou požírat navzájem. Přeživší jedinci jsou ti nejsilnější, nejchytřejší a nejšílenější. Někteří se naučí maskovat, napodobovat běžné zajíce… až do chvíle, kdy je někdo pohladí.I když jsou jednotlivě křehcí, ve smečce představují smrtelnou hrozbu. Hrstka jich roztrhá vojáka během vteřin. Nejtemnější pověsti tvrdí, že serandi mají svou královnu – obří, nadmutou matku v podzemních katakombách, která vylučuje nové potomky jako larvy.Serandi jsou noční můra každého nekromanta, který je nechtěně vypustil… a nedokázal znovu zastavit.

Soví medvěd

Soví medvěd je divoké, nebezpečné stvoření s tělem medvěda a hlavou obrovské sovy. Jeho oči svítí žlutě, peří na hlavě je rozcuchané a tělo pokrývá směs srsti a per, často slepených krví a blátem. Je přibližně stejně velký jako hnědý medvěd, ale pohybuje se rychleji a tišeji – především v lese.Není jasné, zda byl soví medvěd stvořen magií nebo vznikl přirozeně, ale většina učenců se přiklání k verzi, že jde o nepovedený výtvor čarodějů. Chování tomu odpovídá – je extrémně teritoriální, agresivní a nepředvídatelný. Útočí bez varování a téměř nikdy neustupuje.Loví především v noci, kdy využívá sovího zraku a tichého pohybu k přepadení. Pokud se cítí ohrožen, vrhne se do boje s nečekanou zuřivostí. Používá drápy, zobák i hmotu těla, často doráží na protivníka několika výpady za sebou. Křik sovího medvěda je nepříjemný, hlasitý a zneklidňující – připomíná směs hučení a pískotu.Obývá hluboké lesy, rokliny a zarostlé zříceniny. Většinou žije osamoceně nebo v páru, jen zřídka lze najít samici s mláďaty. Hnízdo si staví z větví, kostí a kožešin v dutinách stromů nebo jeskyních.Soví medvěd je nezkrotný. Pokusy o ochočení končí tragicky – i když se tváří klidně, zůstává divoký. Většina dobrodruhů si jeho jméno zapamatuje napořád. Pokud přežijí.

Stepní zabiják

Na širých pláních severního Talufanu se prohánějí neúprosní tuláci větrů – stepní zabijáci. Na první pohled se jedná o obyčejné rostliny, jejichž ztuhlé stonky a listy tvoří kompaktní kouli. Avšak tato vegetace je spíše zkázonosným nástrojem přírody než pouhou součástí krajiny.Po uzrání semen celá nadzemní část rostliny uschne a zkroutí se do tvaru koule. Poté se utrhne a nechá se unášet větrem. Na své pouti rozsévá semena, dokud nenarazí na vlhkou půdu, kde se okamžitě uchytí a začne růst. Některé druhy dorůstají velikosti míče, jiné dosahují v průměru několika metrů. Byly zaznamenány případy, kdy stepní zabiják dosáhl pěti sáhů v průměru – takové kolosy se často spojují v obrovské shluky, které vítr táhne stepí jako ničivou lavinu.Vichřice probouzí skutečnou hrůzu stepních zabijáků. Tyto ostnaté koule se v tornádech řítí nevídanou rychlostí a některé se dokonce vznesou do vzduchu. Padající masa trnitých větví pak rozsévá smrt mezi zvířata i neopatrné cestovatele.Většina druhů je pokryta hákovitými ostny podobnými šípkovým keřům. Tyto háčky mají dvojí účel – chrání rostlinu před býložravci, ale zároveň ji umožňují zachytit se na srsti nebo končetinách zvířat. Pokud je nositel příliš slabý na to, aby se uvolnil, rostlina jej postupně vysílí a po jeho smrti nasaje živiny z jeho rozkládajícího se těla. Některé druhy jsou navíc prudce jedovaté, což jejich oběti usmrcuje ještě rychleji.Stepní zabijáci představují další nebezpečí – jsou extrémně suché a snadno vzplanou. Vznícené koule mohou být unášeny větrem a šířit požáry na kilometry daleko. Tuto skutečnost dobře znají vojevůdci, kteří rostliny využívají jako improvizované zápalné zbraně. Malé koule se katapultují na nepřítele, větší se shazují z hradeb či kopců. Lučištníci je rozmísťují kolem svých stanovišť, aby zpomalili útočníky.Existují i případy, kdy tyranští vládci využívali tyto rostliny k mučení – oběti byly svázány a hozeny do shluku stepních zabijáků, kde byly rozdrásány a ponechány napospas smrti.Není divu, že prostý lid jim přisoudil jména jako koule zla či zlé koule, neboť jejich přítomnost přináší jen bolest, zkázu a utrpení.

Thal'Zaroth

Thal'Zaroth je pradávná bytost neznámého původu, zřejmě pocházející z hlubokých mořských trhlin nebo jiného světa. Má rozměrné, symetricky rozložené tělo tvořené množstvím silných chapadel. Povrch těla je pokryt tvrdou slizovitou kůží a jasně rudými výrůstky, které mohou sloužit k dorozumívání nebo jako varovné zbarvení.Thal'Zaroth je extrémně citlivý na pohyb a elektromagnetické impulzy. Jeho oči nejsou na chapadlech patrné, což naznačuje, že vnímá spíše jinými smysly. Často se vyskytuje ve vodě nebo vlhkém podzemí a je schopný se téměř nehybně krčit celé dny, než bleskurychle zaútočí.Tvor může pomocí chapadel dusit, lámat i trhat, ale zároveň z nich dokáže uvolňovat neurotoxiny, které způsobují halucinace a ztrátu rovnováhy.

Trol

Trol je velký, silný a primitivní humanoidní tvor, známý svou odolností a schopností regenerace. Obvykle dosahuje výšky 2,5 až 3 metry a váží přes 300 kilogramů. Má dlouhé ruce, hřbet pokrytý hrubou kůží nebo bradavicemi a výrazné čelisti se špičatými zuby. Barva kůže se liší podle prostředí – od šedé přes zelenou po tmavě hnědou.Trolové jsou agresivní a žraví. Obývají jeskyně, horské průsmyky nebo hluboké lesy, kde loví cokoli, co se hýbe – včetně lidí. Mají opravdu velmi nízkou inteligenci a paměť. Ti nejchytřejší jsou schopní používat jednoduché zbraně a nástroje, ale mývají zatmění a zapomínají, co měli před chvílí v úmyslu.Jejich nejnebezpečnější schopností je rychlá regenerace – zranění se jim hojí během minut, a pokud jim není způsobena vážná újma ohněm nebo kyselinou, mohou přežít i smrtelná zranění. Z tohoto důvodu jsou obávaní i mezi zkušenými bojovníky.Je známo několik poddruhů, nejběžnější jsou trolové říční a horští

Tharn

Tito rohatí netopýři jsou magicky vytvoření tvorové, původně vyšlechtění čaroději a démonology pro specifické úkoly – špehování, přenos zpráv a ochranu jejich sídel. Vznikli zkřížením běžných netopýrů s esencemi nižších démonů a magickými experimenty, které postupně vedly k vyšší inteligenci, částečné magické způsobilosti a pozoruhodné loajalitě vůči svým pánům.Na první pohled připomínají většího netopýra s nezvykle silnými křídly a lebkou, jejíž přední část přechází do dvou kostěných rohů. Jejich srst je řídká a tmavá, někdy až načervenalá, oči žhnou slabým rudým světlem a jejich pohled působí nepříjemně až hypnoticky. Výška ve vztyčené pozici dosahuje kolem půl metru, rozpětí křídel přesahuje metr.Tito tvorové jsou aktivní hlavně v noci a ve tmě se orientují nejen sluchem, ale i díky magickému vnímání. Jejich přirozené prostředí tvoří ruiny, jeskyně nebo staré věže nasáklé magickou energií. Tam často číhají na vetřelce nebo pozorují dění v okolí. V minulosti byli využíváni jako zvědové a poslové – schopnost vracet se přesně na určené místo a přenášet vizuální nebo zvukové dojmy činila z těchto netvorů ideální služebníky mágů.Ovládají i několik jednoduchých kouzel. Dokážou seslat slabé červené výboje energie – magické blesky, které způsobují bolest, vyrušují koncentraci a při větším počtu mohou zneškodnit i ozbrojeného protivníka. Jejich nejneobvyklejší schopností je ale krátkodobý teleport – náhlé zmizení a zjevení se na jiné místo, obvykle v dosahu několika metrů. Tuto schopnost používají k úniku, přesunu přes překážky nebo k rychlému přiblížení se k nepříteli.Někteří se po smrti mágů rozptýlili do divočiny. Ačkoli jsou samostatní, stále dávají přednost místům se silnou magickou energií a často vytvářejí malé kolonie. Jsou velmi teritoriální, varují se před nebezpečím navzájem a v případě potřeby útočí v koordinovaných vlnách. Někteří učenci se domnívají, že rohatí netopýři udržují jakousi kolektivní paměť a dokážou si předávat základní magické vzorce i bez lidského vedení.Přestože jsou inteligentní, nedokážou mluvit. Reagují však na rozkazy vyjádřené magickými symboly nebo gesty a s oblibou si vytvářejí pouta k jednotlivým čarodějům, ke kterým se chovají jako ke svému pánu – i po jeho smrti. V některých ruinách se nacházejí mrtvá těla kouzelníků, jejichž rohatí netopýři je po staletí chrání, aniž by si možná uvědomovali, že jejich pán je dávno pryč.

Ventifor

Ventifor je majestátní strom s dlouhověkým životním cyklem, jehož jedinečný způsob šíření semen fascinuje alchymisty, inženýry i obyčejné lidi. Každé čtyři roky rozkvétá a uvolňuje svá semena, která jsou přichycena k obrovským listům, které se při zrání postupně nafukují a plní vodíkem, který rostlina dokáže vytvořit. Jakmile strom uzná za vhodné, listy se uvolní a odnesou semena daleko do kraje. V tuto dobu je možné pozorovat na obloze stovky těchto nafouknutých listů se semínky.V údolí Mertalis je období uvolňování semen důvodem k velkým oslavám – místní lidé slaví sklizeň, hodují a zpívají. Děti sbírají lehké listy Ventiforu, vážou je na ploty a zdobí je malovanými obličeji. Odvážlivci je házejí do ohně, kde se plynové kapsy protrhnou a vyšlehne z nich plamen – nejedna stodola kvůli tomuto zvyku vzplála.Alchymisté a vynálezci listy využívají pro pokusy, jelikož vodík v nich ukrytý by mohl posloužit k leteckým experimentům. Ačkoliv se mnozí snažili nasbírat dostatek plynu na výrobu létajícího stroje, zatím se nikomu nepodařilo získat dostatek materiálu na skutečný vzdušný balón.

Vorzat

Vorzat je velká podzemní nestvůra umělého původu, vytvořená pomocí temné magie. Její tělo je pokryté hustou srstí a vybaveno několika rohovitými výrůstky, které slouží k zastrašení i obraně. Z tlamy vybíhají ostré zuby, přizpůsobené k trhání masa.Vorzat se obvykle nachází pod povrchem, kde se zahrabe a číhá na kořist. Vnímá otřesy a vibrace půdy, ale zároveň disponuje očima, které mu umožňují sledovat okolí nad zemí. Spoléhá na moment překvapení.Charakteristickým znakem Vorzata jsou jeho ochromující výběžky – při dotyku uvolňují látku, která krátkodobě paralyzuje živé bytosti. To mu umožňuje rychle neutralizovat hrozbu nebo zabránit útěku kořisti.Tato bytost bývá nasazována k ochraně důležitých míst, jako jsou podzemní svatyně, zakázané chodby nebo vstupy do chráněných oblastí.

Wemic

Wemic je tvor se lví spodní polovinou těla a humanoidním trupem namísto hlavy a předních ramen – jako by centaur vznikl spojením člověka a lva. Má zlatavou srst, mohutné svaly a divoký pohled, často doplněný o ozdobné šperky z kostí, zubů a kamene.Wemici žijí v travnatých savanách a stepích, kde tvoří kmeny založené na lovu, rituálech a úctě k předkům. Jsou hrdí, čestní a ochotní bránit své území do posledního dechu. Jejich kultura spojuje šamanské tradice s bojovým umem – mnozí nosí dřevěné masky duchů nebo tetování vyjadřující příslušnost ke klanu.V boji jsou wemici smrtící – využívají rychlost svých lvích těl i sílu paží k boji s kopími, luky nebo masivními meči. Někteří dokážou komunikovat s duchy země nebo předvídat pohyb nepřátel podle větru a trávy.Wemici neútočí bez důvodu, ale s cizinci jednají opatrně. Ten, kdo si získá jejich důvěru, může získat silného spojence… ale kdo je zradí, bude štvaný jako kořist.

Zhyrrak

Zhyrrakové jsou noční můrou z dávných dob. Vznikli křížením obřích podzemních mravenců s temnými pavouky v rituálech starých nekromágů, kteří chtěli stvořit dokonalého stopaře, zabijáka a žíravého hlídače. Jejich tělo je chráněno chitinovým krunýřem, oči žhnou modrozeleným světlem a z kusadel odkapává jedová slina, která rozežírá kámen i maso.Zhyrrak je tichý, trpělivý a smrtící. Přes svou velikost se dokáže plížit stíny a přepadá oběti z úkrytu. Někteří tvrdí, že největší z nich umí krátce manipulovat se světlem a klamem, aby zmátli kořist. Přežívají v opuštěných dolech, troskách a jeskyních hluboko pod zemí, kde se jejich kolonie šíří jako nemoc. Vzácně vylézají na povrch — obvykle když mají hlad… nebo když jim někdo ukradne, co střeží.

Zelený sliz

Zelený sliz je pomalu se pohybující, beztvará hmota, která se nejčastěji vyskytuje v podzemních chodbách, sklepeních a ruinách. Má tmavě zelenou barvu, poloprůhledné tělo a silně kyselou strukturu, která dokáže rozežrat dřevo, kov i maso.Sliz se obvykle ukrývá u stropu nebo ve výklencích a čeká na jakýkoliv pohyb. Jakmile pod ním projde oběť, rychle se uvolní a spadne dolů. Přímý zásah slizem způsobuje vážné popáleniny a poškození výbavy – brnění koroduje, látka se pálí, maso mizí.Po nasycení se sliz pomalu přesune zpět ke stropu nebo do úkrytu a opět čeká. Nemá oči ani jiná smyslová ústrojí – reaguje na vibrace, teplo nebo pohyb. Nepočítá se mezi živé bytosti, ale spíš jako samostatná anomálie nebo výtvor magie.Zabít ho lze ohněm, silnými magickými útoky nebo bleskovým zásahem z dálky. Meče a kopí jsou při kontaktu vážně poškozena. Zelený sliz je pomalý, ale extrémně nebezpečný, pokud si ho postava nevšimne včas.

Page updated

Google Sites

Report abuse