První hra, která mne opravdu velmi ovlivnila byla Aréna (morituri te salutant), kterou měl spolužák na základní škole a hráli jsme jí u něj doma. Hráli jsme jí samozřejmě špatně, pravidla nejsou úplně triviální, ale vždy nás hrozně moc bavila. Do té doby mne nenapadlo, že lze hrací kostku použít i jinak než s ní hodit. Později jsem si ji také koupil a až o mnoho let potom jsem zjistil, že je to první hra nejznámějšího českého designéra stolních her, Vládi Chvátila.

Už si nepamatuju, kdy se mi dostala do ruky jedna z těchto knížek, které člověk může hrát. Kdo nezná, každý odstavec má číslo a na konci každého dostanete na výběr z několika možností, co můžete dál dělat. Chcete prozkoumat levou chodbu? Otočte na č. 36. Chcete čekat a poslouchat? Otočte na č. 189. Chcete se raději vrátit? Otočte na č. 94. 

Čtení tedy není jen pasivní činnost, ale čtenář se může rozhodovat. Ovšem, některé cesty jsou slepé a čeká na vás jen smrt. Navíc čas od času narazíte na nepřítele a dojde k boji, kde hážete kostkou.

Obecně byly všechny knížky poměrně zajímavé a každá úplně jiná. V Labyrintu smrti, se člověk stal soutěžícím v šílené hře mocného a bohatého mága, který nabízí velkou odměnu tomu, kdo jeho bludištěm projde. V jiné se zas hráč stal vyhnancem na ostrově, ze kterého se musel dostat pryč. Někdy šlo o to zabít hlavního nepřítele, jindy pouze přežít. Některé knihy byly rozšířeny o Magii, nebo například strach, kde člověk mohl umřít hrůzou. V jiných zase byl kapitánem lodi a mohl bojovat jak sám, tak společně s posádkou proti jiným lodím. Mám na tyto knihy opravdu hezké vzpomínky.

Dračí doupě pro mne byl další mylník, kde jsem si řekl, že hraní může být i velmi imaginární a jiné a nemusí jít jen o výhru, ale o samotný zážitek ze hry a příběh.

Když mi bylo tak 14, tak mne a bráchovi koupili rodiče velkou krabici Magic the Gathering. V krabici byla i VHS kazeta s videem vysvětlujícím pravidla poměrně zábavným způsobem. 

Bang! se dá skvěle hrát na party nebo třeba u koupaliště na dece a my jí hráli opravdu hodně. 

Myslím, že to mohla být jedna z prvních her, kde jsme začali upravovat pravidla a vytvářet vlastní. Pokud tedy například hráč byl ve vězení a bouchnul mu v ruce dynamit a jako zázrakem přežil, dostal se z vězení pryč. Upravili jsme i pravidla pro karty Hokynářství nebo Dynamit, které byly tak špatné, že se většinou nevyplatilo je hrát a bylo lepší si je nechat na ruce.

Dnes už mne Bang! moc neoslovuje, karty i postavy jsou nevyvážené a strategická rozhodnutí příliš jednoduchá.

Kdo by neznal Carcassonne?. Jedna z prvních her, kde člověk pokládal herní dílky a něco z nich stavěl (Tile-placement). I po letech si ji stále rád zahraju. Snad jedinné, co mne vždy trochu vadilo je závěr hry, kdy nedojde k žádnému vyvrcholení ale spíše naopak. Hráči pak dívají na nedostavěná města a cesty nebo díry mezi dílky. I pro tuto hru jsme vymysleli pár zlepšení a úprav pravidel, abychom trochu redukovali náhodou při lízání kartičky.

Brzy jsem zjistil, že existují i jiné herní systémy hry na hrdiny a nejvíc se mi líbila hra Warhammer Fantasy Roleplay. Možná tedy proto, že se mi svět velmi líbil, ale i myslím, že systém je velmi funkční a odehráli jsme s ním mnoho dobrodružství. Množství knih a materiálů do tohoto světa je enormní. Fascinovalo mne to.